Stíny péče: Drama Jany a její rodiny
Jana ležela na nemocničním lůžku v malé nemocnici v Brně. Její tvář byla bledá, ale v očích jí plálo úlevou. Do pokoje vstoupila její kamarádka Věra s taškou plnou ovoce.
„No to jsi nám ale nahnala strach, Jano!“ vyhrkla Věra a usedla na kraj postele. „Jak jsi to mohla tak dlouho vydržet? Co kdyby tě nestihli dostat včas?“
Jana slabě usmála, její hlas byl jen šeptem.
„Promiň, Věrko. Všechno přišlo tak náhle, ani mě nenapadlo, že je to vážné. Myslela jsem, že to přejde. Díky bohu, že je to za mým. Jak je má babička? Zvládá to Petr s ní? Je tak rozmazlená.“
„Všechno je v pořádku, Jani, neboj se,“ uklidnila ji Věra. „Babička je živá, zdravá, nakrmená, uklizená. Jen bručí, jako vždycky.“
„Děkuju ti, Věrko, že jsi jí pomohla!“ Jana stiskla kamarádce ruku. „Mám u tebe dluh.“
„No to tedy!“ zasmála se Věra, ale v očích jí problesklo dojetí. „Proč mi děkuješ? Přiběhám k vám, nesu hrnec s bramboračkou, myslím si, chudák babička tam leží hladová. A u vás je něco úplně jiného!“
„Co je jiného?“ Jana se napjala, nechápala.
„Představ si, jak jsme se o tebe báli!“ pokračovala Věra rozechvělým hlasem. „Co tě to napadlo, Jano? Trpět, mlčet, málem došlo k neštěstí!“
Jana, stále slabá po operaci, ležela přikrytá tenkou nemocniční pokrývkou a slabounce se usmívala.
„Promiň, Věrko, sama jsem to nečekala. Bolesti začaly náhle, myslela jsem, že přejdou. Upřímně, málem jsem se s životem rozloučila. Ale všechno dobře dopadlo, brzy mě pustí domů. Je tam babička, nemám čas se tu válet. Petr je s ní sám a ona je teď tak náročná.“
„Neboj se, doma je všechno pod kontrolou,“ řekla Věra mírně. „Babička je v pořádku: najedená, čistá, bručí, ale to je její obvyklá záležitost.“
„Věrko, ty jsi anděl!“ Jana na ni vděčně pohlédla. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.“
„Ale no tak!“ mávla Věra rukou, ale úsměv se jí protáhl do chytré grimasy. „Tobě ne, ale tvému Petrovi. Není to muž, ale poklad! Vždycky jsem věděla, že je dobrej, ale teď jsem ho začala vážně obdivovat. Představ si, běžím k vám, nesu hrnec s polévkou, myslím, musím babičku zachránit. A u vás… taková scéna!“
„Jaká scéna?“ Jana se zamračila, srdce jí poskočilo.
„No taková!“ Věra ožila. „Vcházím a v bytě voní guláš až do schodů! Babička leží čistá, najedená, spokojená jako královna. Hned od dveří říkám: ‚Teď si umyju ruce, převlíknu babičku, nakrmím ji.‘ A Petr na mě: ‚Nech toho, Věrko, všechno mám pod kontrolou. Oběd je hotovej, babičku jsem převlíkl, nakrmil.‘ Málem jsem upustila ten hrnec!“
„On sám?“ vydechla Jana s očima navrch hlavy.
„Sám, Jano, sám!“ přikývla Věra. „Nejdřív jsem nevěřila, ptám se: ‚Jak jsi ji vůbec převlíkl? Vždyť nechce nikoho jiného než tebe!‘ A on klidně odpoví: ‚My jsme si s babičkou domluvili.‘ Vešla jsem za ní – a opravdu, čistá, upravená, dokonce se usmívá. Samozřejmě se o tebe bojí, pláče. Uklidnila jsem ji, řekla, že jsi v pořádku.“
Jana unaveně zavřela oči, s pocitem, jak jí hoří tváře studem. Jak trapné je to před Petrem! Zklamala ho, nechala ho samotného s babičkou, a on mezitím všechno vzal v pořádku do svých rukou. A ani slůvkem se nezmínil, když volal! Tehdy se zeptala: „Byla tam Věra? Slíbila, že pomůže.“ A on jen odpověděl: „Byla, je všechno v pořádku, neměj strach.“ Ani babička, když s ní mluvila, nic neřekla, jen plakala a vyptávala se na její zdraví.
Jana žila s babičkou v jejich starém bytě na okraji Brna od svých deseti let. Samozřejmě nejdřív s rodiči, ale ti najednou usoudili, že jejich manželství byla chyba. Otec po rozvodu odjel do zahraničí, usadil se tam, oženil se. Peníze posílal pravidelně, zpočátku přijížděl, ale brzy zapomněl, že dcera potřebuje nejen finanční podporu, ale také otcovu lásku. O své matce, u které Jana žila, také nepřemýšlel. Janina matka netruchlila dlouho: našla si nového manžela, porodila dva syny, a Jana se najednou ocitla na vedlejší koleji.
Když se rodiče rozešli, pro Janu nebylo místo v jejich nových rodinách. Matka s nevlastním otcem se rozhodli přestěhovat do jiného města, a tak děvče zůstalo s babičkou. Ta jí hned řekla:
„Líbí se ti to nebo ne, ale co naděláš? Teď žijeme jen my dvě. Dohodneme se hned: pomáháme si, protože od nikoho jiného pomoc nečekej. Tvoji rodiči se rozutekli, a my nemáme kam jít.“
Janě se ani nikam nechtělo. S babičkou jí bylo dobře. Byla přísná, ale spravedlivá. Hádaly se jen kvůli důležitým děm, a to spíš pro formu, když ji oslovovala celým jménem: „Jano, takhle se věci nedělají!“
Matka na dceru vzpomněla, až když její synové odrostli. Začala volat, zvala ji k sobě: „Přijeď, Jano, vezmi si doklady, budeš u nás studovat, tady je víc příležitostí.“ Jana tehdy končila školu a rozhodovala se, kam na vysokou. Radovala se, málem utekla za matkou, ale babička ji zastavila:
„Samozřejmě, Jano, utíkej, když si tě matka konečně všimla! Jen si promysli: kolik let tam žijí? A teprve teď na tebe vzpomněli. Proč tě nezvali dřív, a teA když se Jana vrátila domů, babička na ni pohlédla a řekla: “Dobrého muže sis vybrala, Jano – když se dokáže postarat o mě, starou, tak o tebe se postará už vždycky.”