Zlomené růže: Láska Anny a Jakuba
Jitka Horáková vtrhla do bytu své dcery za svítání, její kroky dunivě rozrážely ticho. Když uviděla Annu v kuchyni, jak si drží tvář v dlaních a její ramena se chvějí od pláče, matka ztuhla.
„Aničko, co se stalo?“ hlas Jitky se zachvěl úzkostí.
Anna mlčela, jen usedavě vzlykala.
„Holčičko, je něco s miminkem?“ pokračovala matka, srdce se jí svíralo hrůzou.
„Ne, mami, s miminkem je všechno v pořádku,“ zašeptala Anna a utřela si mokré tváře.
„Tak proč brečíš jako na pohřbu?“ Jitka přistoupila blíž a upřeně hleděla dceři do tváře.
Anna, která nemohla promluvit, vykřikla hlasem, jenž se jí lámal:
„Mami, tady! Podívej se!“ Podstrčila matce telefon, na jehož obrazovce svítila zpráva.
Jitka telefon chvějícíma rukama vzala, přeletěla očima text a ztuhla jako zasažená bleskem.
Mezitím Jakub, který se právě vrátil z dlouhé služební cesty, tiše postavil těžkou tašku u dveří jejich domu na předměstí Brna. V ruce svíral nádhernou kytici rudých růží — Anniných oblíbených květin. Chtěl ji překvapit, nedal o svém příjezdu vědět. Srdce mu bilo očekáváním — představoval si, jak vejde, obejme nic netušící Annu, vdechne vůni jejích vlasů a políbí ji tak, jak to měsíce nedělal. Aby nevyzradil svou přítomnost, opatrně vystoupal na práh a znehybněl, když zaslechl matčin hlas z kuchyně.
„Stokrát jsem ti říkala, Anno, zasloužíš si mnohem víc! Je čas utrhnout ty řetězy, udělat tlustou čáru! Dost bylo trpělivosti, dost mlčení! Musíš se rozhodnout!“ Jitčin hlas byl ostrý, plný přesvědčení. „Vysál z tebe všechno, a ty ho pořád lituješ! Nech toho, holka, tahle věc se nesmí oddalovat! Věř mé zkušenosti, bude to pro tebe lepší!“
Jakubovi připadalo, jako by se pod ním rozestoupila zem. Slova tchyně pálila jako rozžhavené železo. Anna mlčela, neodporovala, a to mlčení mu trhalo srdce. Opravdu si o něm myslí, že ho nezaslouží? Trpěla vedle něj celou tu dobu? Kytice růží se mu zachvěla v rukou. Nevešel. Tiše si nazul boty, popadl tašku a beze slova zavřel dveře za sebou, nechal za sebou dům, který považoval za svůj.
Uvnitř měl prázdno a zimu, jako by mu do hrudi vjel ledový vítr. Nemohl uvěřit, že tchyně, která mu vždy přišla blízká, jím tak pohrdá. A Anna… Pokud už se rozhodla, nedá jí šanci odmítnout ho jako první. Miloval ji šíleně, ale pokud je nešťastná, pustí ji — pro její štěstí.
Zastavil se u kamaráda, kde prožil bezesnou noc a převaloval v hlavě každé slovo. Ráno, s těžkým srdcem, Anně napsal: „Miluji jinou. Nečekej na mě. Buď šťastná. Sbohem.“ Když zprávu odeslal, cítil, jak se uvnitř něco přetrhlo. Nasedl na první vlak a odjel do Prahy, rozhodnutý navždy vymazat minulost.
V Praze si změnil číslo, vymazal všechny Anniny fotky, aby ho vzpomínky netrápily. Sehnal si práci jako řidič tramvaje, pronajal si malou garsoniéru a zahrabal se do práce. Když se vracel pozdě večer domů, padl na postel a usnul vyčerpáním. Tak ubíhaly dny, týdny, měsíce.
Anna, která zprávu dostala uprostřed noci, nemohla uvěřit vlastním očím. Četla ji znova a znova, slzy jí tekly proudem. Čekala na Jakuba, počítala dny do jeho návratu, a on ji… zradil. Když ráno Jitka našla dceru v slzách, vrhla se k ní vyděšená a zmatená.
„Anno, co se děje? Je něco s miminkem?“
„Ne, mami,“ vzlykla Anna a podala jí telefon.
Jitka zprávu přečetla nahlas:
„Miluji jinou. Nečekej na mě. Buď šťastná. Sbohem.“
Vyděšeně si přitiskla ruku k hrudi.
„Mami, proč tohle udělal?“ vzlykala Anna. „Našel si jinou, když byl pryč! A já… jsem tu sama. Jak mám žít? A naše dítě? Tolik si přál miminko, a teď nás opustil!“
„Tak nemluv!“ řekla Jitka měkce, ale pevně, když dceru objala. „Máš pro koho žít. Brzy budeš maminkou. To je tvůj smysl, tvá radost. Zvládneme to, pomůžu ti. A on… nestojí za tvé slzy.“
Matčina slova Annu trochu uklidnila. Pořád Jakuba milovala, ale city schovala hluboko v srdci, s nadějí, že se jednou vrátí. Brzy porodila zdravého chlapečka, kterého pojmenovala Matěj. Byl jako jeho otec — stejné oči, stejné světlé kudrnky. Anna se na syna často dívala a šeptala:
„Matěji Jakubovi, můj zlatíčko, chceš papat?“
Matěj rostl jako z vody, plný života, a naplňoval Anniny dny radostí. Když mu byly tři roky, rozhodla se ho vzít do Prahy za kamarádkou Martinou, která je dlouho zvala. Pár dní po příjezdu šla Anna se synem do zoo. Aby to měli blízko, nasedli do tramvaje. A tam, za volantem, ho spatřila — Jakuba.
Anna ztuhla, srdce jí bušilo.
„Jakube!“ vyhrkla.
Otočil se a jejich pohledy se střetly. Na vteřinu zapomněl na všechno, jen zíral v úžasu.
„Ahoj, Anno,“ řekl tiše, když se vzpamatoval.
Matěje si nevšiml hned. Hořkost mu svírala hruď — porodila s jiným? Tolik spolu toužili po dítěti… Ale vtom Matěj zvedl hlavu a zeptal se:
„Mami, kdo to je?“
„To je tvůj táta,“ odpověděla Anna nahlas, aby Jakub slyšel, a vzala syna za ruku, když vystupovali.
Jakub zkoprněl. „Tvůj táta.“ Ta slova mu zněla v hlavě. Nemohl uvěřit. Omluvil se pasažérům, zastavil tramvaj a vyrazil za AnnouKdyž ji dohnal, chytil ji za ruku a řekl: “Pojďme domů.”