S ním mě spojila první práce v jedné z brněnských kanceláří. Čerstvě po škole, mladá, naivní a úplně zelená. Ale on mě hned vzal pod křídla — vysvětloval úkoly, učil fígle, pomáhal. Byla jsem mu nesmírně vděčná a srdce mi táló z jeho pozornosti.
Brzy mě začal zvát na obědy a vozit domů. Starší kolegové si šeptali: „Dávej si bacha, Eliško, ten Petr je pořádný sukničkář.“ Ale mně to bylo jedno. Pro mě byl dokonalý — laskavý, starostlivý, ten nejlepší muž pod sluncem. Zamilovala jsem se a podle jeho pohledů to bylo vzájemné. Po roce mi navrhl sňatek. Bez přemýšlení jsem řekla „ano“. Vzali jsme se a přestěhovali se do mého bytu — dáreček od rodičů ještě před svatbou.
Zpočátku to byl pohádkový život. Pak přišlo první těhotenství, mateřská, a hned po té druhé. Dvě děti, probdělé noci, nekonečné povinnosti. Změnila jsem se — přibrala, vyměnila podpatky za pantofle a šaty za pohodlné pyžamo. Kdo by mě doma taky viděl? Petr s dětmi skoro nepomáhal. Ne chuť ho zatěžovat — vždyť pracuje, musí být unavený. Zvládala jsem to, jak šlo.
Pak začal zůstávat v práci, o víkendech odjížděl — buď služební cesty, nebo „nutné záležitosti“. Tvrdil, že to dělá pro nás, a já mu věřila. Až do chvíle, než kamarádka neviděla Petra v restauraci s mladou brunetkou — jeho novou kolegyní. Dcera nějakého boháče, s luxusním bytem v centru a drahým autem. Petr se nevykrucoval. Přiznal, že spolu chodí už půl roku a že odchází za ní. „Můžeš si za to sama,“ řekl. „Přestala jsi být ženou. Všechno tvé jsou pleny, kaše a sousedovic klepy. Ona je skutečná.“
Byla jsem v troskách. „A co já? Matka tvých dětí? Co dny táhnu domácnost, nespím, když jsou nemocní?“ křičela jsem. Ale jeho to nechalo chladným. Ona nerodila, ne„kazila“ si postavu, spala s pleťovou maskou, zatímco já kolébala kočárek. Petr si sbalil věci a odešel, nechal mě se dvěma dětmi a rozbitým srdcem.
Byla to zrada, ze které jsem se málem nezvedla. Nejela, nespala, nechtělo se mi žít. Díky mámě, která vzala děti, než jsem se dala dohromady. Došlo mi — kvůli synům musím vstát. Petr nestojí za moje slzy.
Pár let uplynulo. Děti nastoupily do školky, našla jsem novou práci — do staré kanceláře, kde všechno připomínalo jeho, jsem se vrátit nechtěla. Zhubla jsem, vypadala lépe a začala žít znovu. A najednou, jako blesk z čistého nebe, se objeví Petr.
Celou dobu nevolal, nezajímal se o děti. Posílal jen pár korun na alimenty — a to bylo vše. Jeho máma, Alena, taky nehorovala po vnoučatech, občas zavolala, zeptala se. Moje rodiče byli mojí jedinou oporou. Bez nich bych to nezvládla. A teď, když se život konečně srovnal, se objevil.
Řekla jsem si — kvůli dětem ať chodí, je to jejich otec. Ale už při první návštěvě bylo jasné, že děti ho nezajímají. Vyptával se na mě — jestli s někým randím, jak žiju. A pak začal flirtovat, zapnul všechno své kouzlo. Šok. „Jestli chceš, choď za dětmi,“ utnula jsem to. „Mně tvé ‚štěstí‘ nechybí.“ Zalhala jsem, že mám někoho, že žiju skvěle. A hádejte co? Petr zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Děti zase přestaly být důležité.
Teď mi volá jeho matka. Denně mě kárá: „Uvědomil si to, chtěl zachránit rodinu, a ty jsi vše zničila, vzala dětem otce!“ Pravda vyšla najevo — jeho „láska“ ho vyhodila, našla si někoho bohatšího. Nemá kam jít. Alena nechce, aby se k ní nastěhoval — má „svůj život“. Tak si vzpomněli na nás, aby „zachránili rodinu“.
Ale já nejsem blázen. Takové „štěstí“ nechci. Už jsem na ty hrábě šlápla a podruhé nehodlám. Moje děti si zaslouží víc než otce-zrádce. Co byste dělali vy? Odpustili byste kvůli dětem? Nebo si taky myslíte, že lepší žádný otec, než takový?