Temné stíny a nová cesta
Eliška se vrátila z práce do svého bytu v Krkonoších. Otevřela dveře klíčem a ztuhla v předsíni. Vedle jejích bot a manželových polobotek stály elegantní cizí lodičky. Okamžitě je poznala – patřily manželově sestře, Karolíně. „Proč je tady? Petr mi neřekl, že ji čekáme,“ pomyslela si s rostoucí úzkostí. Chtěla zavolat na manžela, ale instinkt ji varoval: nepospíchej. Místo toho ztichla a naslouchala hovoru, který se linul z obýváku. To, co uslyšela, jí sevřelo srdce hrůzou.
„Eli, tvůj chlap je zase v práci?“ zavolal na ni kolega Jakub na parkovišti před kanceláří. „Nezajdem na kafe? Dám ti tvé oblíbené latté, pokecáme, jinak jen letmý pozdravy.“
„Promiň, dneska to nepůjde,“ odpověděla Eliška s napjatým úsměvem. „Petr slíbil, že přijde dřív, chceme vybírat nábytek pro kuchyň. Po rekonstrukci to tu ještě nemáme úplně hotové. A mimochodem, on už dlouho nebyl na služebce.“
„A vždycky chodí včas?“ ozval se v Jakubově hlaze jemný posměch.
„Ne vždy,“ povzdechla si Eliška. „Teď potřebujeme peníze, tak Petr zůstává v práci déle. Až si zařídíme byt, možná to bude lepší.“
„Chápu,“ pousmál se Jakub, popřál jí hezký večer a odešel opačným směrem.
Eliška měla štěstí – autobus přijel rychle, i když obvykle čekala dlouho. Sedla si k oknu a zapřemýšlela. Kdysi málem vyšla za Jakuba. Rozdělila je hloupá hádka, na jejíž důvod už ani nevzpomínala. Pak přišel Petr, a Eliška, chtějíc dokázat Jakubovi, že se bez něj obejde, rychle souhlasila se svatbou. „Tak se podívej, nejsem sama, teď budeš litovat,“ myslela si tehdy.
Jakub se pokoušel usmířit, prosil o odpuštění, přísahal, že ji udělá šťastnou, ale Eliška byla příliš zaujatá Petrem. Myslela si, že Jakuba nikdy nemilovala, že to byla chyba. Časem na něj skoro zapomněla, ale nedávno byl přeložen do jejich pobočky z hlavního centra. Jakub předstíral, že je rád za náhodné setkání, ale Eliška tušila, že si přeložení zařídil schválně, když zjistil, kde pracuje. Bylo jí příjemné, že je stále svobodný a dívá se na ni s tím samým něžným pohledem. Hluboko v duši mu přála štěstí, ale v srdci cítila slabou závist vůči jeho budoucí ženě – Jakub uměl krásně dvořit, byl to pravý romantik.
Petr byl dobrým manželem, ale v poslední době častěji mizel v práci. Snažil se pro jejich budoucnost, aby jim nic nechybělo, ale na Elišku mu nezbýval čas. Bydleli v bytě Petrovy sestry Karolíny, která jim ho laskavě nabídla, dokud jsou její děti malé. Karolína a její manžel neměli finanční starosti – ona nikdy nepracovala a byty pronajímali jako investici pro děti. Eliška s Petrem si zařídili byt podle svého vkusu, teď kupovali nábytek. Občas ale Eliška litovala, že si nepronajali už zařízený byt. Tolik peněz padlo na rekonstrukci, že by stačily na roky nájmu nebo první splátku hypotéky. Petr však nadšeně souhlasil, když Karolína nabídla tento byt.
Eliška vystoupila z autobusu a spěchala domů. Ve vzduchu visela vůně blížícího se deště, ale chladu si nevšímala. Myšlenky se jí motaly, nedovolily jí soustředit se. Jak dlouho už bydleli v tomto bytě? Rok? Rok a půl? Přesný čas jí unikal, ale pocit, že jejich domov je stále jen dočasný, neustával. Zařizovali, opravovali, ale pořád čekali na něco víc, jako by pravé štěstí bylo někde v nedohlednu.
Když došla ke vchodu, uvědomila si, že jde pomalu, jako by odkládala návrat. Dveře domu vrzly a pustily ji do pološera. Šla do třetího patra a uvnitř cítila, jak roste nevysvětlitelná úzkost.
Vešla do bytu a zastavila se. Vedle jejích bot a Petrových tenisek stály Karolíniny elegantní lodičky – drahé, na nízkém podpatku. „Proč je tady?“ pomyslela si, nepamatujíc, že by Petr zmiňoval její návštěvu.
Chtěla zavolat, že je doma, ale něco ji zastavilo. Instinkt jí radil: nespěchej. Eliška ztichla a naslouchala hovoru z obýváku.
„S manželem jsme chtěli na dovolenou,“ říkala Karolína. „Ale on nemůže, tak jsem se rozhodla dát zájezd tobě. Jen s podmínkou: pojedeš ne s Eliškou, ale s Adélou.“
Eliška ztuhla. „Adéla?“ Vzpomněla si, jak Petr jednou tuto zmínil, když vyprávěl, že se ho Karolína snažila s Adélou seznámit. Tehdy tomu nepřikládala význam, ale teď jí srdce sevřel špatný pocit.
„Karolíno, Adélu nepotřebuji,“ odpověděl Petr podrážděně. „Už jsem ti tisíckrát řekl: mám Elišku. Proč zase začínáš?“
Eliška si s úlevou vydechla. Jasné: Karolína jako vždy se svými nápady. Už se chtěla vkročit do obýváku, ale Karolínina slova ji zastavila.
„Koho tady obelháváš?“ Karolínin hlas byl ostřejší. „Pamatuji, jak jsi miloval Adélu. Dokonce jste se chtěli vzít, pak ses kvůli hlouposti urazil. Přestaň být tvrdohlavý, vidím, že Eliška pro tebe není ta pravá. Adéla je něco úplně jiného.“
Eliška zůstala stát, nevěříc svým uším. Miloval? Chtěli se vzít? Petr tvrdil, že Adéla ho nezajímá. Dívala se do země, snažila se ovládnout, ale Karolínina slova jí pálila srdce.
„No a co?“ Petrův hlas zněl podrážděně, ale byla v něm i nejistota. „To je minulost. Ano, bylo to, ale skončilo. Mám rád Elišku.“
„Máš ji rád?“ ušklíbla se Karolína. „Nekecej, Petře. Oba víme, že sis vzal Elišku, aby Adéla žárlila, když odešla k jinému. Pak se vrátila, prosila o odpuštění, ale ty jsi se ze vztekuEliška pomalu vstoupila do obýváku a s klidem, který ji samotnou překvapil, řekla: “Tak co, už jste se rozhodli, kdo pojede na tu dovolenou?”