Deník: Kouzelný bazar
Často vzpomínám na dětství, a pokaždé se mi vybaví ten bazar – jako krámek plný zázraků, kam jsme s kamarádkami chodívaly po škole. Bylo mi jedenáct, chodila jsem do páté třídy a svět se mi zdál plný tajemství. S Andreou a Terezou jsme proměňovaly obyčejné dny v dobrodružství a ten bazar byl naším pokladem, místem, kde každá věc měla svůj příběh. I teď, po letech, když zavřu oči, vidím ty police, cítím vůni starých knih a ten dětský úžas, který už se nevrátí.
Ten rok jsme byly s děvčaty nerozlučné. Andrea s věčně rozcuchanými copy snila o tom, že se stane archeoložkou, a Tereza, ta nejrozumnější z nás, nosila v batohu sešit, kam si zapisovala „důležité myšlenky“. Já, Eliška, jsem byla někde mezi – ráda jsem snila a představovala si, že jsem hrdinkou z knížky nebo cestovatelkou. Po vyučování jsme nepospíchaly domů, ale běžely do bazaru na rohu naší ulice. Byl starý, s oprýskaným vývěsním štítem a vrzajícími dveřmi, ale pro nás to byla Aladinova jeskyně plná záhad a kouzel.
Bazar nebyl velký, ale uvnitř se zdál nekonečný. Police se prohýbaly pod věcmi: starožitné svícny, ošoupané knihy, šaty s krajkovými límci, hodiny, které dávno zastavily čas. Prodavačka, teta Alena, vždy seděla za pultem s pletením a dobrosrdečně bručela: „Děvčata, nedělejte neplechu, ať něco nerozbijete!“ Ale my nezlobily – byly jsme objevitelkami, hledačkami pokladů. Andrea jednou našla měděnou brož ve tvaru brouka a tvrdila, že je to talisman egyptské princezny. Tereza listovala zažloutlými módními časopisy a snila o tom, že si ušije stejné šaty. A já milovala knihy – hlavně jednu, s ošoupanou obálkou, o pirátech. Představovala jsem si, že mezi stránkami najdu ukrytou mapu pokladů.
Jednoho chladného listopadového dne jsme zase zaběhly do bazaru. Venku mžilo, v botách nám čvachtalo, ale uvnitř bylo teplo a vonělo to prachem a levandulí. Okamžitě jsem zamířila ke své oblíbené polici s knihami, zatímco Andrea táhla Terezu ke krabici s bižuterií. „Eliško, pojď se podívat!“ volala Andrea. „Koukni, jaký prstýnek!“ Na její dlani ležel tenký prstýnek se zeleným kamínkem, matným, ale přesto kouzelným. „To je určitě ze zámku!“ prohlásila. Tereza, přimhouřivši oči, dodala: „Nebo z truhly nějaké baronky.“ Chichotaly jsme se, střídavě si prstýnek zkoušely, a já se cítila jako v pohádce.
Teta Alena, když viděla naše nadšení, přistoupila a usmála se: „Líbí se vám? To je jen pět korun, děvčata. Vezměte si ho, než o něj přijdete.“ Pět korun! V kapsách jsme měly jen na školní housky, ale nenechaly jsme se odradit. „Přispějeme si!“ navrhla jsem. Vysypaly jsme všechny mince z kapes: já měla dvě koruny, Andrea korunu a drobné, Tereza korunu padesát. Chybělo nám, ale nevzdaly jsme se. „Teto Aleno,“ zaprosila Andrea, „můžeme to mít na dluh? Zítra přineseme!“ Teta Alena zavrtěla hlavou, ale v očích měla smích: „Dobrá, berte si to, ale zítra mi to vrátíte!“
Vyšly jsme z bazaru, jako bychom právě dobyly hrad. Prstýnek ležel v Terezině kapse a pořád jsme na něj sahaly, jako by byl opravdu kouzelný. Doma jsem nemohla usnout a představovala jsem si, že patřil nějaké cestovatelce, která přeplula moře. Druhý den jsme dluh splatily – já jsem se dokonce vzdala housky, abych našetřila svých padesát haléřů. A přestože prstýnek později zmizel (Andrea přísahala, že ho nechala v batohu), ty pocity ve mně zůstaly navždy.
Ten bazar nebyl jen krámkem se starými věcmi. Naučil nás snít, věřit v zázraky a vidět v obyčejném něco výjimečného. S Andreou a Terezou jsme vyrostly, rozutekly se do světa. Andrea se stala geoložkou, Tereza návrhářkou a já učitelkou literatury. Ale pokaždé, když si zavoláme, někdo nevyhnutelně připomene: „Vzpomínáte na ten bazar?“ A pak se smějeme, jako by nám zase bylo jedenáct a před námi stály police plné příběhů.
Teď žiju ve velkém městě a takových bazarů už skoro není. Občas zajdu do starožitnictví, ale není to ono – všechno je moc vyleštěné, bez té kouzelnosti. Stýská se mi po vrzajících dveřích, po tetě Aleně, po našich dětských snech. Nedávno jsem v krabici našla starou knihu – tu samou, o pirátech. Otevřela jsem ji, nadýchla se vůně stránek a jako bych se vrátila do páté třídy. Možná ten bazar byl naším pokladem – ne kvůli věcem, ale kvůli tomu, kým jsme v něm byly. A jsem vděčná osudu za dětství s kamarádkami, sny a krámkem plným zázraků, který už navždy zůstal v mém srdci.