Božena Sedláčková seděla ve svém malém bytě v Ostravě a upírala pohled na starou televizor, který bzučel v rohu, ale nepřehlušil tíživé ticho. Její vrásčité ruce se chvěly, když svírala mobil, na kterém nebyla jediná nová zpráva. Právě volala synovi Jiřímu a dceři Aleně se stejnou prosbou: „Vezměte mě k sobě, je mi samotné těžko.“ Ale jejich odpovědi, byť zdvořilé, zabolely jako nůž: „Mami, nemáme kde,“ „Mami, teď to nejde.“ Položila telefon a rozplakala se, zatímco ji samota svírala ve svém ledovém objetí. V sedmašedesáti nevěděla, jak dál.
Její život byl plný dřiny a obětí. Vychovala Jiřího a Alenu sama poté, co jejich otec zemřel na infarkt, když dětem bylo deset a osm. Pracovala jako švadlena, noci proseděla u šicího stroje, aby měly teplé kabáty a sešity do školy. Odříkala si všechno – nové šaty, výlet k moři, odpočinek – jen aby dětem nic nechybělo. Jiří se stal právníkem, Alena učitelkou, a Božena na ně hrdě hleděla, jako by jejich úspěchy byly i jejími. Ale teď, když síly ubývaly a zdraví zrazovalo, jako by pro ně byla jen přítěží.
Nechtěla být břemenem. Snažila se zvládat sama: vařila jednoduché polévky, nakupovala, i když ji bolela kolena, uklízela, i když ruce málem neposlouchaly. Každý den byl ale boj. Schody do třetího patra připomínaly horu, tašky s nákupem se zdály neúnosné a noci nekonečné. Bála se upadnout, onemocnět, zůstat ležet v prázdném bytě, kde by ji nikdo neslyšel. Toužila žít s dětmi, vídat vnoučata, cítit se jako součást rodiny. Místo toho však slýchala jen odmítnutí a každé „ne“ ji přesvědčovalo, že její život už pro ně nic neznamená.
Jiří bydlel v Brně s manželkou a dvěma dětmi. Když mu volala, říkal: „Mami, je tu těsno, děti řvou, ty bys tu byla nervózní.“ V jeho hlase slyšela podráždění a věděla – nechce kvůli ní nic měnit. Alena, která žila v Olomouci, mluvila laskavěji, ale i to bolelo: „Mami, promyslíme to, ale teď mám moc práce.“ Božena si představovala, jak o ní děti mluví, jak ji označují za „problém“, a srdce se jí svíralo. Neprosila o luxus – jen o koutek, kde by mohla být nablízku, kde by ji někdo slyšel. Ale i to bylo moc.
Jednoho dne, po dalším odmítnutí, sedla a napsala dopis. Chtěla na papír vylít všechnu bolest, ale nakonec napsala jen: „Mám vás ráda, ale bojím se. Jestli mě nechcete, řekněte to na rovinu.“ Poslala ho Jiřímu i Aleně, ale odpověď nepřišla. Ticho bylo horší než cokoli. Božena se dívala na fotky dětí na stěně a ptala se: „Kde jsem udělala chybu? Proč se odvracejí?“ Vybavovala si, jak je objímala, zpívala ukolébavky, jak všechno obětovala, a nechápala, proč ji to přivedlo do takové samoty.
Sousedé se snažili pomoci. Paní Marie z přízemí nosila buchty, kluk ze čtvrtého patra jí pomáhal s taškami. Jenže jejich laskavost jen zdůrazňovala tu prázdnotu – cizí lidé se o ni starali víc než vlastní děti. Začala chodit do místního klubu pro seniory, kde zpívala ve sboru a učila se plést. Tam se smála, žertovala, ale doma ji znovu čekalo ticho. Její vnoučata, která viděla jednou za rok, rostla bez ní, a ta představa škubala u srdce. Toužila péct jim lívance, vyprávět pohádky, ale místo toho seděla sama a počítala dny.
Teď se Božena snaží najít v každém dni něco hezkého. Přihlásila se na kurz počítačů, aby uměla volat přes internet – co kdyby ji vnoučata chtěla vidět. Na parapetu pěstuje květiny a doufá, že jejich barvy zaženou stesk. Jenže v noci, když spánek nepřichází, pláče a ptá se: „Proč zrovna já?“ Pořád doufá, že Jiří nebo Alena změní názor, zavolají a řeknou: „Mami, přijď.“ Ale s každým dnem ta naděje slábne. Neví, kolik času jí zbývá, ale chce ten čas prožít v teple rodiny, ne v samotě. A zatímco její děti mlčí, učí se – poprvé za sedmašedesát let – mít ráda sama sebe.