Dnes jsem si vzpomněl na tu nelehkou situaci, která se odehrála mezi mnou, mou dcerou a jejím bývalým manželem.
„Takže teď máš nového zetě, mámo? Jak to můžeš dělat?“ křičela Jana, dusila se vztekem. „Ať tě u něj už nikdy nevidím! Zamysli se přece jednou i nade mnou!“
Janě je čtyřicet a hlas se jí chtěl zlomit. S Petrem se rozvedla před lety a pak si vzala jiného. S Petrem prožili dvanáct let a mají spolu dceru Terezu, které je teď deset. Nedávno Jana překvapila mě, když jsem byla na návštěvě u jejího bývalého muže v malém městečku u Berouna. Přivezla Terezu na víkend a omráčilo ji, když mě tam viděla. Už delší dobu jsem k Petrovi chodila častěji. Cítila se zrazená a její vztek vybuchl jako bouře.
Vždycky jsem si přála syna, ale osud mi dal jen dceru. Když Jana přivedla Petra do rodiny, rodičům se hned nelíbil. Běžný automechanik, bez vlastního bydlení, nepůsobil jako vhodná partie. Já i můj muž jsme k němu byli zpočátku chladní, ale časem, hlavně po manželově smrti, jsem v něm objevila laskavé srdce. Stal se mnou oporou, vždycky ochotně pomohl.
„Promiňte, paní Nováková,“ řekl mi Petr krátce po svatbě. „Moje máma zemřela, ale nemůžu vás oslovovat ‚mami‘.“
Netrvala jsem na tom. Stačilo mi, že se ke mně choval s úctou. Časem jsem ocenila jeho dobrosrdečnost i šikovnost. Když Jana čekala Terezu a já skončila v nemocnici s operací ledvin, Petr lítal mezi domovem a mou postelí. Nosil mi jídlo, povzbuzoval mě a staral se. Po propuštění vzal všechnu práci na sebe, aby ani já, ani Jana se nenadřely. Když se narodila Tereza, zářil štěstím a byl vzorným otcem.
Ale roky šly a Jana se změnila. Povýšili ji v práci, seznámila se s novými lidmi a začala se za muže stydět. Vyčítala mu obyčejné oblečení, způsob mluvy, že nemá titul. „Ani o knížkách se s ním nedá normálně bavit!“ stěžovala si mi, když Petra srovnávala s kolegy. Snažila jsem se bránit ho:
„Ty sis ho vybrala, Jano. Tvému otci se nelíbil, ale ty jsi trvala na svém. A teď se hněváš?“
Srdce mě bolelo, když jsem viděla, jak se dceřino manželství rozpadá. Petr vydělával víc než leckterý profesor, opravil všechno v domě, byl láskyplným otcem, ale Jana si toho nevážila. Jednou už jsem to nevydržela:
„Petr má zlaté srdce a zlaté ruce! Kolik profesorů dělá pro rodinu tolik co on?!“
Jana jen mávla rukou. Už potkala Martina, nového nápadníka, a všechno u Petra začala vidět jen ve špatném světle. Brzy podala na rozvod. Petr vyslechl její slova v tichosti, nekřičel, neurážel. Jen odešel do kuchyně a já viděla, jak se mu třesou ramena od bolesti. Pro něj to byl šok, i když tušil, že mezi nimi už dávno chladlo.
Petr Janě a Tereze nechal dvoupokojový byt, který koupili za společných let, a sám se odstěhoval do starého pokoje v podnájmu. Pravidelně platil výživné, kupoval Tereze dárky, chodil na třídní schůzky, bral si ji na víkendy. Jana k němu Terezu vozila a všechno běželo v pořádku, dokud jsem k bývalému zeti nezačala chodit častěji.
Před rokem za mnou přišel sám:
„Promiňte, že jsem dlouho nebyl. Pokud budete něco potřebovat spravit nebo dov„Pokud budete něco potřebovat spravit nebo donést, řekněte, a můžete za mnou kdykoli zajít,“ řekl Petr a já v tu chvíli pochopila, že rodina není jen o krvi, ale o lidech, kteří s vámi zůstanou, i když ostatní odejdou.