Rozvedli jsme se, protože manželka odmítala vařit
Minulý týden jsme se s manželem tak pohádali, že jsem ho vyhodila z baráku. Teď bydlí u své matky v Českých Budějovicích a já se snažím dát dohromady po deseti letech manželství, které se změnilo v noční můru. Tchýně je v šoku, volá a prosí, abych vrátila jejího „ubožáčka“, ale je mi jedno, co si myslí. Unavilo mě být služkou ve vlastním domě.
I moje máma mě nechápala:
„Jarmilo, tys se zbláznila? Zůstaneš sama s dítětem! Proč na Honzu nadáváš? Vždyť je to pořádný chlap: nepije, nebije, peníze nosí!“
Vdala jsem se za Honzu jako mladičká, v jednadvaceti. Tehdy jsem byla naivní holka, co věřila v lásku až za hrob. Díky babičce jsem měla vlastní byt, takže jsem nebyla žádná bezvěna. Rodiče se rozvedli, ale táta a jeho rodina na mě nezanevřeli. Právě jeho maminka mi pomohla s bydlením. Do tohoto bytu jsme se s Honzou nastěhovali po svatbě. Neměl nic – jen podíl v matčině třípokojáku, ale mě to nevadilo. Myslela jsem si, že láska je důležitější.
Za půl roku jsem otěhotněla. Naše dcera Anička se narodila, když mi sotva bylo dvaadvacet. Po mateřské jsem zůstala bez práce. Najít novou bylo skoro nemožné: s malým dítětem, co pořád marodilo, se nikdo nechtěl zabývat. „Máte dceru? Promiňte, nejste vhodná,“ slyšela jsem pořád dokola. Pomoc odnikud – ani tchýně, ani moji příbuzní si s Aničkou nechtěli hrát na hlídání. Uvízla jsem doma, motající se mezi plenkami, hrnci a vytíráním.
Honza pracoval v nedaleké Plzni, vracel se pozdě, a tak jsme se skoro neviděli. Všechny domácí práce padly na mě. Ani odpadky nevynesl – natož aby po sobě umyl talíř. Netroufla jsem si ho obtěžovat – vždyť byl unavený, vydělával! Vinila jsem se, snažila se být dokonalou ženou, točila se jako myš v kole, abych mu vyhověla. Ale Honza začal reptat:
„Ty máš život jako v bavlnce! Odvedeš dítě do školky a válej se. Nemůžeš najít práci? Podívej se, v jaké bídě žijeme!“
Jeho slova pálila. Cítila jsem se provinile, jako bych mu opravdu visela na krku. Snažila se víc – vařila, uklízela, skoro mu nosila pantofele v zubech. Ale hádky kvůli penězům přicházely častěji. Honza tvrdil, že je pro něj těžké nás živit, a tchýně přilévala olej do ohně: „Můj synek je vyždímaný, vůbec není kvůli tobě ve své kůži!“
Tenhle tlak jsem nevydržela a našla si práci. Lítala jsem jako splašená: ráno Aničku do školky, pak do kanceláře, večer ji vyzvednout u mámy. Výplata byla slušná, dokonce vyšší než Honzova. Ale doma se nic nezměnilo. Za čtrnáct dní zase vybuchl:
„Lednička prázdná! Večeře není! Proč mám po práci ještě vynášet odpadky?“
„A ty chceš, abych šla s dítětem a pytlem odpadků do školky?“ odsekla jsem.
Honza vyzvedával Aničku od mámy a čekal na mě doma. Vracela jsem se v osm večer, utahaná, a na gurmánské večeře nebyl čas. Vařila jsem něco rychlého, občas vzala polotovary. Ale Honzovi se to nelíbilo:
„Všechny ženy to stíhají, jen ty jsi výjimka?“
„Všichni chlapi vydělávají a nefňukají!“ odvětila jsem. „Když oba pracujeme, rozdělíme si povinnosti napůl!“
Moje výplata byla větší, ale všechnu domácnost stejně táhla jen já. Honza měl za to, že vaření a úklid je „ženská práce“, a ponižovat se nehodlal. Dával za příklad svého otce: „To byl teprve chlap!“ Neudržela jsem se:
„Tvůj táta si sám koupil byt, nežil na účet ženy! Pokud ti tu nic nevyhovuje, běž za maminkou!“
Honza sbalil kufry a odešel. Tchýně hned začala volat a žadonit, abych ho vzala zpátky: „Lidi se nám budou smát! Mysli na Aničku!“ Ale mně jsou drby ukradené. Unavilo mě být služkou pro někoho, kdo si neváží ani mě, ani mojí práce. Anička je se mnou a zvládnu to. Ale občas se ptám: Jak jsem k tomu mohla dopustit? Proč jsem mu to všechno tolerovala? Láska mě oslepila, ale teď vidím jasně: Zasloužím si víc.