„Ať si žije sama — třeba jí jednou dojde, koho ztratila. A ty, synku, neboj se, maminka tě nenechá v nouzi…“
„No co, Valentýno, tvůj Standa od manželky odešel, že?“
„Odešel. A co jako? Budeš teď po sídlišti roznášt drby?“ odsekla Vaňka a upravila si šářek na prošedivělých vlasech.
Stanislav s Veronikou spolu prožili něco málo přes tři roky. Nedávno se jim narodila holčička — dlouho očekávaná vnučka, po které Valentýna roky toužila. Jen to mělo háček — Standa zůstal, jaký vždycky byl, mamánkem. Celý život žil jako ve snách, trochu dětinský, rozmazlený její péčí a nekonečným odpouštěním.
„K čemu mi je žena?“ přemítal ještě před pár lety. „Jen nervy ničit. Ženský jsou všechny stejný — hned se ti pověsí na krk a začnou: zaplať, opatři, posluž.“
Vaňka tehdy mávla rukou, hlavně že je syn pořád nablízku. Moc se do práce nehrnul, ale jí to stačilo — byl doma, na očích. A co že mu táhne na třicítku? Pořád je to její krev.
Až jednou, jako když utne, oznámil: „Beru se.“ Přivedl si Verču — skromnou, tichou, s očima, ve kterých bylo víc naděje než sebevědomí. Valentýna souhlasila — žádná potvora, žádná flamendráčka, šikovná na domácnost. Na oslavu jim koupila malý doměk v sousední vesnici.
Zpočátku to šlo. Jenže Standa na rodinný život nebyl ani trochu připravený. Dělal, co mu přišlo pod ruku, nejčastěji hlídače, pak si přivydělával na hřbitově — „aspoň tam nikdo neřídí“.
„Nezvládám to, mami, ona mě štvává!“ naříkal Valentýně. „Pořád jí něco vadí — kde pracuju, že málo vydělávám, že potřebujeme novou koupelnu…“
„Ach, Standíku,“ vrtěla hlavou Vaňka. „To sis vybral ženu… Žádná opora, samé nároky. Zůstaň chvíli u mě, ať si vyzkouší, jaké to je být sama.“
Od taku se Standa začal potulovat: jednou u Verči, pak zase u maminky. Domů se vracel naštvaný a ublížený. A Verča? Ta kdysi tichá a slušná Veronika začala odsekávat, křičet, brečet. A při jedné takové hádce Standa právil dверьми a odešel „navždy“.
„Už mě štve!“ prohlásil, když si u matky sedl ke stolu. „Představ si, řekla, že nejsem chlap, když je neuživím! Ať se teď stará sama, i s tím dítětem. Já jí nic dlužen nejsem!“
„Ano, synku, máš pravdu. Jen si hraje na důležitou! Jdi, najez se, uvařila jsem boršč — přesně jak ho máš rád.“
Na dceru myslel čím dál míň. Prý co je na tom — nakrmit, přebalit, vyvést na procházku. To snad zvládne každý. Meďиму Veronika odjela k rodičům. Valentýna jí ještě stihla vmetnout:
„O co jdeš? Dala jsem vám dům, dala jsem ti muže, a pořád ti něco vadí. Trpěla bys, jako jsme trpěly my!“
Sousedky se posmívaly: „Standovi roste dcera, a on? Sedí doma, kouř na televizi.“
„Vaňko, mohla bys aspoň vnučku navštívit,“ navrhla jí jednou sousedka. „Verča je na vše sama, rodiče jí pomáhají, a vy jste na ni zapomněli.“
„To ti zase namluvila!“ mávla rukou Valentýna. „Když neumí žít s mužem, ať si trpí. Ale vnučku… tu zíbre zpátky. Je moje, moje krev!“
„To myslíš vážně? Vzít dítě matce? Tvůj Standa ani nemá práci, jen se válí!“
„Nekecej! On si jen… dává pauzu. Až se vzpamatuje, postaví se na nohy.“
Ale léta plynala, a Standa se po zade vlnil. Žádná práce, žádné plány. Jen reptání na „potížistické ženské“ a stěžování si, jak ho svět křivdí.
„Standíku, nechceš zajít za Verčou, podívat se na holčičku…?“ zeptala se Valentýna váhavě.
„Ty se zbláznila, mámo? Zase by začala: ‚jsi takovej, makovej, nemáš peníze.‘ Už mě to nebaví. Žiju pro sebe!“
Až tehdy jí to došlo. Až na dno duše. Až do srdce.
„Dost, synu,“ řekla jednoho dne. „Už se střádí stydím za to, jakej jsi. Když Veronika podá na alimenty, poraď si sám. Už tě nekryju. Nejsi už kluk.“
Pozdě. Příliš pozdě. Uvědomila si, že nevřychala muže, ale rozmazlené děcko, které si stěžuje na celý svět. Veronika mezitím podruhé vdała. Za klidného, rozumného chlapa. Holčičku přijal jako vlastní. A Standa? Zůstal u matky. Bez rodiny, bez cíle, bez chuti něco měnit.
Mateřská láska je bez hranic. Ale někdy zaslepí.
A když si ze očí včas nesundáš pásku, můžeš se jednou probudit vedle cizího, líného dospělého, který je zvyklý, že mu všichni něco dluží.