Moje tchýně se chystá na svou první schůzku a já zůstávám s vnučkou
Moje tchýně, Ludmila Nováková, už mnoho let žije bez manžela. Rozvod s otcem mého muže byl těžký, a ona svého syna vychovávala prakticky sama. Mužské pozornosti měla dost – je to výrazná žena se silnou povahou – ale znovu se vdát nechtěla. Říkala, že se bála, aby nevlastní otec neublížil jejímu chlapci. Se svou povahou by si to nenechala líbit. Nakonec celé mládí strávila prací a výchovou syna. Na žádná rande ani nepomyslela – všechny myšlenky patřily tomu, jak syna uživit a vychovat z něj slušného člověka, zvlášť když bývalý manžel nedal na dítě ani korunu, natož výživné.
A musí se uznat, že to zvládla. Za to jí patří velký dík. Můj muž je spolehlivý, starostlivý, a vím, že je to její zásluha.
Jenže syn vyrostl, oženil se, máme dceru, a pro Ludmilu se stala vnučka novým smyslem života. Zbožňuje si s ní hrát: chodí s ní do parků, peče buchty, vypráví pohádky. Zdálo by se, že může žít spokojeně. Ale ne – v jejím životě se najednou objevila změna, a taková, že z toho jsem stále v šoku.
Před Vánocemi potkala muže. Čirou náhodou, ve frontě v obchodním centru v centru Brna. Slovo dalo slovo, vyměnili si čísla, a začalo to. On, Viktor Dvořák, je bývalý voják, podplukovník v důchodu, také rozvedený, žije sám. Podle tchýně mají tolik společného, že je to prostě osud. Oba milují staré filmy, procházky po nábřeží Svratky, čtou stejné knihy. Dokonce čaj pijí stejně – bez cukru a s plátkem citronu. Jako scénář pro romantický film!
Ale je tu háček: Viktor ji pořád zve na schůzku. My s manželem ale pracujeme dlouho do večera, a naše holčička je skoro pořádně u babičky. Brát dítě na romantické rande? To přece není možné. A tak mi Ludmila včera zavolala s prosbou, při které málem letěl šálek kávy z mé ruky: „Máničko, posaď se prosím chvilku s Eliškou, já jen… na malou chvilku, skočím na rande.“
Upřímně, stěží jsem potlačila smích. Rande? V jejím věku? Je jí přes padesát, a teď jako náctiletá se chystá do parku na schůzku s nápadníkem, a pak prý dokonce na výstavu moderního umění! Navrhla jsem: „Ať ten Viktor přijde k vám, dáte si čaj, Eliška bude pod dohledem.“ Ale tchýně je neoblomná: „To není ono, Mánie, má to být pravé rande, s procházkou, s rozhovory pod hvězdami.“ Přesně jako z milostného románu, ne ze života!
Nakonec jsem musela žádat o volno v práci. Šéf na mě sice koukal jako na blázna, ale pustil mě. A teď sedím a přemýšlím: tohle nebude jednorázová záležitost. Podle toho, jak se tchýni rozzáří oči, když mluví o Viktorovi, nepůjde jen o jedno rande. Tuším, že brzy budu muset brát dovolenou na vlastní náklady nebo rychle shánět školku pro Elišku. Vypadá to, že Ludmila to myslí vážně. Dokonce naznačila, že Viktor je zodpovědný muž, a že by to zřejmě mohlo směřovat k svatbě. K svatbě! V jejím věku!
Samozřejmě, nechci jí bránit v tom, aby byla šťastná. Ale je snad štěstí v tomto věku v mužích? Nemá spočívat spíš v hraní si s vnoučaty, pečení bábovky a chození na dětská hřiště? Nebo se mýlím? Možná láska opravdu nezná věk, a člověk může najít toho pravého i v důchodu. Ale stejně se mi nezdá představa, že tchýně, která pro mě vždy byla symbolem pevného řádu a rozumnosti, se najednou proměnila v rozervanou romantickou duši se zářícíma očíma.
Nechci ji urazit. Ať to zkusí, ať se cítí šťastná. Třeba ji osud opravdu navštívil ve chvíli, kdy to nejméně čekala. Přesto si nemůžu pomoct a ptám se: Je místo pro osobní život u babiček? Nebo je jejich údělem jen starost o vnoučata a klidné večery s pletením a televizí? Co myslíte, má láska šanci i u těch, kteří překročili padesátku?