Jak zařídit, aby dcera mého muže odešla k babičce? Nemůžu přijmout jeho dítě.
Vdala jsem se za muže, který měl dceru z předchozího manželství. Její matka ji opustila a odjela do zahraničí s novým mužem, nechala dítě na něm. Teď žiju v pekle, snažím se s tou cizí holkou vycházet v našem domě v malém městě Tábor. Snila jsem o šťastné rodině, ale místo toho mám doma rozmazlenou, nevychovanou dívenku, která mi otravuje život. Teď jsem těhotná a potřebuju, aby odešla k babičce. Ale jak zařídit, aby odejít chtěla ona sama?
Když jsme s Jakubem začali chodit, jeho dcera Jana většinou bydlela u babičky. Viděla jsem ji jen občas a myslela si, že dítě přijmu jako součást jeho života. Po svatbě se ale vše změnilo. Tchýně prohlásila, že už ji vnučka vyčerpává, a přestěhovala Janu k nám. Zkoušela jsem s ní najít společnou řeč, ale všechny moje snahy narážely na její lhostejnost a drzost. Nevnímá mě, ignoruje, jako bych byla vzduch. Horší je, že si v domě dělá, co chce, háže věci po pokoji a na každou maličkost si stěžuje otci nebo babičce.
Každý den slyším od tchýně poučování: „Buď trpělivější, Aleno, najdi k ní cestu!“ Jakub mě také žádá, abych byla shovívavější, ale nechápu, proč bych měla ustupovat dvanáctileté holce, která mi bez ostychu odsekává. Není moje krev, a nechci být její chůva! Brzy budu mít vlastní dítě a nehodlám snášet její výstupy. Proč ji nikdo nevychovává, nedá jí najevo hranice? Jakub a jeho matka ji rozmazlují, přehlížejí její hrubost a lenost. Pokud to tak půjde dál, vyroste z ní sobecká rozmazlenka.
Jana je nedbalá a líná. Nechává špinavé nádobí, oblečení válející se po podlaze, a uklízet po ní musím já. Její chování mě šokuje – je zlá, vychytralá, dělá vše pro to, aby mě vytočila. Jakub pracuje dlouho do večera, a tak zůstáváme s Janou často samy. Už není malá, ale podle manžela a tchýně ji nemůžeme nechat o samotě. Proč bych já měla obětovat svůj čas a nervy? Chci také pracovat, odpočívat, žít svůj život!
Tchýně k nám občas zajde na pár hodin, mazlí se s Janou, a pak začne kritizovat mě: „Proč si s ní nehraješ? Proč ji nevychováváš?“ Upřímně si myslí, že je mojí povinností starat se o Jakubovu dceru. Jejich nátlak mě dusí. Kdyby po mně nechtěli nemožné, možná bych se smířila. Teď toho ale lituju – proč jsem se vázala s mužem, který měl „balík navíc“. Jana mi nikdy nebude blízká, a nehodlám předstírat.
Všechno je ještě složitější, protože čekám dítě. Nechci od Jakuba odcházet – miluju ho a on se snaží naše spory zmírňovat. Ale žít pod jednou střechou s Janou už nedokážu. Její matka zavolá jednou za rok, pošle levný dárek, ale k sobě ji neveme. Jana po ní touží, a vidím, jak ji to bolí. Její bolest nás ale nesbližuje – naopak, své zklamání si vylévá na mě, odmlouvá, šklebí se.
Snila bych o tom, aby Jana odešla k babičce. Bylo by to ideální řešení. Tchýně bydlí kousek od nás, miluje vnučku a mohla by si ji vzít k sobě. Ale jak to zařídit? Jana se drží otce, a on ji nechce poslat pryč. Zkoušela jsem na ni mluvit mile, navrhovala, ať tráví u babičky víc času, ale jen ohrnuje nos. Možná kdybych byla přísnější, odjela by sama? Nebo bych měla promluvit s Jakubem, aby přesvědčil matku? Nevím, co dělat, ale cítím, že už brzy prasknu.
Mé těhotenství vše zhoršuje. Chci klid v domě, chci se připravovat na příchod svého dítěte, a ne plýtvat nervy na cizí dceru. Jana je součástí Jakubovy minulosti, ale já nemusím kvůli ní trpět. Jak zařídit, aby odešla, aniž bych rozbila naši rodinu? Jsem na hraně a potřebuji východisko…