Rozvedli jsme se, protože manželka odmítá vařit
Minulý týden jsme se s manželem tak pohádali, že jsem ho vyhodila z domu. Teď bydlí u své matky v Českých Budějovicích, zatímco já se snažím poskládat z kousků svůj život po deseti letech manželství, které se změnilo v noční můru. Tchýně je v šoku, pořád volá a prosí, abych vrátila jejího “ubohého chlapečka”, ale je mi jedno, co si myslí. Unavilo mě být služkou ve vlastním domě.
I moje mamka mě nechápala:
“Jarmilo, ty ses zbláznila? Zůstaneš sama s dítětem! Proč na Honzu tak útočíš? Vždyť je to pořádný chlap – nepije, nebije, peníze nosí!”
Vdala jsem se za Jana, když mi bylo sotva dvacet. Byla jsem tehdy naivní holka, co věřila ve věčnou lásku. Díky babičce jsem měla vlastní byt, takže jsem nebyla žádná bezvěna. Rodiče se sice rozvedli, ale otec a jeho rodina mě neopustili. Právě jeho matka mi pomohla sehnat bydlení. Do tohoto bytu jsme s Honzou nastěhovali hned po svatbě. Neměl nic – jen podíl v matčině třípokojovém bytě, ale mně to nevadilo. Myslela jsem, že láska je důležitější.
Za půl roku jsem otěhotněla. Naše dcera Adélka se narodila, když mi bylo jen jednadvacet. Po mateřské jsem zůstala bez práce. Najít novou bylo skoro nemožné – s malým dítětem, co pořád marodí, se nikdo nechtěl zabývat. „Máte dceru? Promiňte, nejste pro nás vhodná,“ slýchala jsem pořád dokola. Pomoc nikde – ani tchýně, ani moji rodiče s Adélkou nemohli hlídat. Uvízla jsem doma, točila se mezi plenkami, hrnci a vytíráním.
Honza pracoval v Plzni, vracel se pozdě a skoro jsme se neviděli. Veškeré domácí práce padly na mě. Ani odpadky nevynesl – natož aby si umyl talíř. Netroufla jsem si ho obtěžovat – vždyť byl unavený, vydělával! Vinila jsem se, snažila se být dokonalá manželka, točila se jako veverka v kole, jen abych mu vyhověla. Ale Honza začal reptat:
„Ty máš život jako v pohádku! Dceru odvedeš do školky a válíš se. Nemůžeš najít práci? Podívej se, v jaké bídě žijeme!“
Jeho slova pálila. Cítila jsem se provinile, jako bych mu opravdu seděla na krku. Snažila jsem se víc – vařila, uklízela, dokonce mu pantofele nosila takřka v zubech. Ale hádky kvůli penězům přicházely častěji. Honza tvrdil, že nás neuživí, a tchýně přilévala olej do ohně: „Můj synek je vyčerpaný, kvůli tobě ani sám sebe nepozná!“
Tento tlak jsem nevydržela a našla si práci. Lítala jsem jako splašená – odváděla Adélku do školky, hnala se do kanceláře, večer dceru vyzvedávala u mámy. Výplata byla slušná, dokonce vyšší než Honzova. Ale doma se nic nezměnilo. Po dvou týdnech zase vybuchl:
„Lednice prázdná! Večeře není! Proč mám po práci ještě vynášet odpadky?“
„A chceš, abych s dítětem a pytlem odpadků šla do školky?“ odsekla jsem.
Honza vyzvedával Adélku od mámy a čekal na mě doma. Vracela jsem se v osm večer, utahaná, a na luxusní večeře nezbýval čas. Vařila jsem něco rychlého, občas sáhla po polotovarech. Ale Honzovi se to nelíbilo:
„Všechny ženy to stíhají, jen ty jsi výjimka?“
„Všichni chlapi vydělávají a nefňukají!“ vrátila jsem mu. „Když oba pracujeme, rozdělíme si povinnosti na půl!“
I když jsem vydělávala víc, všechno domácí jsem stejně táhla sama. Honza tvrdil, že vaření a uklízení je „ženská práce“ a že se snižovat nebude. Stavěl do příkladu svého otce: „To byl pořádný muž!“ Neudržela jsem se:
„Tvůj otec si koupil byt sám, nežil na účet ženy! Když ti vadí všechno, běž za maminkou!“
Honza si sbalil věci a odešel. Tchýně hned začala volat, prosit, abych ho vzala zpět: „Lidi se budou smát! Mysli na dceru!“ Ale na klepy kašlu. Unavilo mě být otrokem pro člověka, který si neváží ani mě, ani mojí práce. Adélka je se mnou, a zvládnu to. Ale občas se ptám – jak jsem se k tomu dopracovala? Proč jsem mu to dovolila? Láska mě oslepila, ale teď vidím jasně – zasloužím si víc…