Ať si žije sama – třeba pochopí, koho ztratila. A ty, synku, nestresuj se, maminka tě nenechá v nouzi…
„Tak co, Valentýno, tvůj Saša od ženy odešel, že?“
„Odešel. A co z toho? Budeš teď po vsi roznášet drby?“ odsekla Věra, upravujíc si šátek na prošedivělých vlasech.
Alexandr s Věrou žili spolu něco málo přes tři roky. Nedávno se jim narodila holčička – vytoužená vnučka, o které Valentýna roky snila. Jenže potíž byla v tom, že Saša zůstal, jaký vždycky byl – mamánkem. Celý život žil v říši snů, trochu dětinský, rozmazlený její péčí a nekonečným odpouštěním.
„K čemu mi je žena?“ přemítal ještě před pár lety. „Jen mi bude ničit nervy. Ženský jsou všechny stejný – hned se ti pověsí na krk a chce, abys ji vydržoval a předskakoval jí.“
Valentýna tehdy mávla rukou – hlavně, že je syn pořád s ní. Moc do práce se nehrnul, ale jí to stačilo – byl doma, na blízku. A co na tom, že mu brzy bude třicet – pořád je její krev.
Ale jednoho dne, jako by někdo přepnul vypínač, syn oznámil: „Beru si.“ Přivedl si Verunku – skromnou, tichou, s očima plnýma naděje, ale bez jistoty. Valentýna souhlasila – žádná potvora, žádná lehká holka, šikovná na domácnost. Na oslavu dokonce mladým koupila malý domek v sousední vesnici.
Zpočátku to vypadalo, že všechno klape. Jenže Alexandr se pro manželský život ukázal být naprosto nepřipravený. Dělal, co se namane, většinou hlídače, a časem se nechal zaměstnat i na hřbitově – „tam aspoň nikdo nekecá do toho, jak mám pracovat“.
„Nemůžu, mámo, ona mě dohání k šílenství!“ stěžoval si Valentýně. „Pořád jí něco vadí – buď kde pracuju, nebo že je málo peněz, nebo že nemáme novou koupelnu.“
„Ach, Saško,“ kroutila hlavou Valentýna. „To sis vybral ženskou… Není to žena, je to příživnice. Zůstaň chvíli u mě, ať si zvykne, jaké to je, být sama.“
Od té doby Saša přebíhal – jednou k Věře, podruhé zpět k matce. Domů se vracel se zlobou a výčitkami. A ta tichá, skromná Verča… začala odsekávat, křičet, plakat. A v jedné z takových hádek Saša práskl dveřmi a odešel „natrvalo“.
„Už mě štve!“ hlásil, usedaje u matčina stolu. „Představ si, řekla mi, že nejsem chlap, když ji neuživím! Ať si teď žije a ždíme pleny sama. Já jí už nic nedlužím!“
„Ano, synku, máš pravdu. Jen ať si zvyká, chápavá! Pojď, dala jsem ti boršč, jak ho máš rád.“
Na dceru vzpomínal čím dál míň. Říkal, že není nic těžkého dítě nakrmit, uložit, vzít na procházku. Mezitím se Věra vrátila k rodičům. Valentýna jí stihla vmetnout i pár ostrých slov:
„Co jsi sem zase přitáhla? Dali jsme ti dům, dali jsme ti muže, a ty pořád něco chceš. Trp, jako jsme trpěly my!“
Sousedky se špitaly: přece Sašovi roste dcera, a on, jako by se nic nestalo, sedí doma a kouká na televizi.
„Valentýno, alespoň tu vnučku bys mohla navštívit,“ řekla jí jednou sousedka. „Věra je na tu holčičku sama, rodiče jí pomáhají, a vy tady, jako byste zapomněli, že máte vlastní krev.“
„To ti zase nakukala!“ mávla rukou Valentýna. „Když neumí žít s mužem, ať si teď dře. A tu holku… já si ji vezmu. Je moje, moje krev!“
„To myslíš vážně? Vzít dítě matce? Vždyť tvůj Saša ani nemá práci, umí jen válet sudy!“
„Nekecej! On si jen… dává pauzu. Až se vzpamatuje, postaví se na nohy.“
Ale roky plynuly a Saša pořád jen válel sudy. Žádná práce, žádné plány. Jen nářky na „potvory“ a stížnosti, že za všechno můžou druzí.
„Sašo, nešel bys za Věrou, podíval se na holčičku…“ řekla jednou váhavě Valentýna.
„Co to žvatláš, mámo? Zase začne: ‚jsi takový, jsi makový, nemáš peníze‘. Už mě to nebaví. Chci žít pro sebe!“
Až tehdy ji to došlo. Až do morku kostí. Až do srdce.
„Dost, synu,“ pronesla jednoho dne. „Už se stydím před lidmi za to, jaký jsi. Pokud Věra podá na výživné, poradíš si sám. Už tě nekryju. Nejsi přece kluk.“
Pozdě. Moc pozdě. Pochopila, že nevychovala muže, ale ufňukané dítě, které se na svět mračí. Věra mezitím podruhé vstoupila do manželství. Klidný, rozumný muž. Holčičku přijal jako vlastní. A Saša? Zůstal u matky. Bez rodiny, bez cíle, bez chuti cokoli změnit.
Matčina láska nezná hranic. Někdy ale oslepí.
A když si včas nesundáš pásku z očí, může se stát, že jednoho dne procitneš vedle cizího, líného chlapa, který je zvyklý, že mu všichni všechno dluží.