V místnosti se linul pach levných léků, dušeného zelí a stáří – tak hustého, že bys ho snad mohla nabrat lžící. Libuše Nováková seděla na kraji postele, přidržujíc si rozedraný župan, ten stejný, ve kterém doma pívala u okna kafe. Když ještě měla domov…
Na vedlejší posteli seděla žena o dvacet let starstrší, strnulá jako socha, s prázdným pohledem upřeným do zdi, jako by tam bylo okno do jiného světa.
Najednou pomalu vstala, chytila se židle a přitáhla si ji k Libuši.
„Libuško, povídej… Jak ses sem dostala?“ zasípal stařenka, těžce se usazujíc. Ve vybledlých očích měla tu samou bezmoc jako dítě – jako by ani nebyla babičkou, ale holčičkou, kterou svět dávno opustil.
Libuše chtěla mávnout rukou. Říct, že stejně neporozumí, neuslyší, nezapamatuje. Ale místo toho promluvila. Protože poprvé za dlouhou dobu tu byl někdo, kdo ji chtěl poslouchat.
„Všechno to začalo tichem…“ hlas se jí zachvěl. „Nejdřív přestal volat Honza. Schůze, syn na florbal, prostě nestihl. Jeho žena Martina se o mě nikdy moc nezajímala. A můj vnuk Tomáš… kluk roste, na babičku nemá čas. Chápu to.“
Sousedka poslouchala, nakláněla se dopředu, přikyvovala. Už tři roky byla v domově důchodců – a každý příběh zněl, jako by byl její.
„Pak přestali gratulovat. Moje narozeniny, MDŽ… pak i Vánoce. A já… čekala jsem. Upekla jsem buchtu, jablečnou, tu, co měl Honza jako dítě rád. Prostřela jsem stůl. Postavila fotku, kde je malý v plavkách u Orlické přehrady. Já tam, mladá, směju se… Dívala jsem se na ni a říkala si: Přijdou. No musí přece. Slíbili to.“
Libuše těžce vydechla. V koutcích očí se jí leskly slzy. Sousedka jí opatrně položila ruku na rameno.
„Přišli. Večer. Pozdě. Stáli v chodbě, Honza koukal do země. ‚Mami,‘ povídá, ‚rozhodli jsme se…‘ Pak už to bylo jako v mlze. Jen ta věta zněla jako rozsudek: ‚Tomáš potřebuje svůj pokoj. A tobě… tady bude líp. Péče, léky, režim…‘“
„A co jsi řekla?“ zašeptala sousedka.
„A co jsem mohla říct?“ Libuše se trpce usmála. „Jen jsem koktala: ‚Já přece… já vždyť…‘ Ale oni už měli rozhodnuto. Stěhováci. Tašky. Moje vitrína – ta s vyřezávanými ornamenty – odnášejí ji. Sahám po ní, ale Tomáš kouká do mobilu. Žádný pohled. Žádné ‚sbohem‘, žádné ‚děkuji‘. Jako bych ani neexistovala.“
„A teď? Volají?“
„Včera Honza zavolal,“ Libuše se hořce zasmála. „Ptá se: Jak se máš? A já mu povídám: ‚Pamatuješ, jak ses ke mně jako malý schoval pod peřinu, když byla bouřka? Celý ses třásl…‘ A on na to: ‚Nepamatuju.‘ Tak. Nepamatuje. Nebo předstírá.“
Sousedka jí sevřela ruku. Teplou, suchou, s uzlinatými prsty. Mlčela.
„A víš, co je nejvíc… k smíchu?“ pokračovala Libuše. „Můj byt prý pronajímají. Peníze jdou na Tomáše – na doučování. A než tam budou bydlet, tak tam mají nějaké jógy-studio. ‚Hatha‘, myslím. Představ si to! Na místě, kde stála moje stará skříň, se teď prý kroutí cvičenky na podložkách…“
V chodbě zaskřípala vozík s tácy. Za oknem pomalu zapadalo slunce, zalévající vše krvavě oranžovým světlem. Bylo ticho. Až moc.
„Ale já si pamatuju všechno,“ zašeptala Libuše Nováková. „Všechno. Jak mu rostl první zub, jak jsem ho v noci kolíbala, jak dostal první čtyřku a brečel. Jak jsem si přála: Ať vyroste šťastný. Dala jsem všechno, celý život. A teď… teď už pro ně nejsem nikdo.“
Sousedka ji tiše objala. Přitiskla tvář k jejím šedivým vlasům. Její ruka – stejná, jako měla kdysi Libušina máma. Suchá, drsná. Zachraňovala před vším – jen ne před samotou.
Seděly v pološeru, mezi pachem zelí a formalínu. Mezi minulostí, kde bylo teplo, a přítomností, kde zůstaly jen stíny a nekonečné ticho.
A jediná myšlenka nedala pokoj:
Co když si přece jen vzpomenou?