Stín zrady: Cesta ke svobodě Aleny
Alena, unavená po dlouhém pracovním dni, vlekla těžké tašky s nákupem do bytu v Brně. Hodila je na kuchyňskou linku, převlékla se do domácího, a všimla si, že manžel není doma.
“Zvláštní,” zamumlala se zamračeným pohledem. “Kde se takhle dlouho motá? Zase ho zdrželi v práci?”
Jejich syn Tomáš pobýval u tety v nedalekém Olomouci. Alena uvařila bramboračku, posnídala o samotě a usadila se na gauči, kde otevřela sociální sítě. Mezi doporučenými jí vyskočil profil neznámé dívky — mladé, upravené, s oslnivým úsměvem. Zvědavě klikla na její fotky a vydechla, jako by ji někdo udeřil do břicha.
“Konečně jsme dorazili!” Alena vystoupila z taxíku a cítila, jak se jí ještě stále točí hlava z cesty. Hltavě se napila vlažné vody z lahve. Cestování autem jí nikdy nešlo, a místní řidič zřejmě nevěděl, co je to brzda.
“Mami, jsi v pořádku?” Tomáš, který miloval auta stejně jako jeho otec, se na ni znepokojeně díval.
“V pořádku, Tomášku, jen mě trochu znechutilo. Chvilku si odpočinu a pak půjdeme do hotelu.”
Tato dovolená nebyla v plánu. Alena najednou pochopila, že už nemůže zůstat pod jednou střechou s manželem. Brala přesčasy, dlouho chodila se synem do parku, jen aby ho nemusela vidět. Každý pohled na okna jejich bytu, kde byl Lukáš, v ní vyvolával nevolnost.
“Mami, podívej, tam jsou houpačky! Můžu jít?” táhl ji Tomáš za ruku.
“Samozřejmě, zlato, běž. Já zatím odnesu věci.”
K Aleně přiběhla baculatá dívka s širokým úsměvem:
“Á, nováčci! Jaký máte roztomilého kluka! Nechám na něj dohlédnout a pak mi pomůžete! Tady si všichni pomáhají! A každý večer jsou koncerty! Umíte zpívat, tancovat? Já třeba umím lidové písničky! Chcete se přidat? Jmenuju se Monika!” spustila bez dechu.
Alena, které se stále dělalo špatně, toužila jen po jedné věci — schovat se pod klimatizaci a lehnout si. Koncerty ji nelákaly.
“Děkuji, ale nechci se zúčastnit. Syn si hraje sám, nemám zájem hlídat cizí děti. Promiň, musím jít,” odpověděla stroze.
Monika se urazila, ale odešla. Alena, sotva se držíc na nohou, se dobelhala do pokoje. Klimatizace na plný výkon, závěsy zatáhnuty, postel… Konečně sama. Zavřela oči a myšlenky se jí rozběhly zpět. Kdy přesně její Lukáš, ten nejbližší člověk, začal v ní vyvolávat jen podráždění?
Možná to začalo, když místo pomoci s opravou koupelny odjel za kamarádem.
“Alenko, u Standy v garáži byl bordel, museli jsme to uklidit, a pak nás pozval na pivo a grilovačku!” smál se, zatímco Alena omývala tříletého Tomáše od barvy, kterou se zašpinil, když lepila obklady.
Nebo ten případ, kdy bylo Tomášovi pět? Strašně si poranil nohu na prolézačce. Alena, v slzách, nevěděla, co dělat. Zavolala Lukášovi, a on jen odsekl:
“Volej záchranku, proč brečíš? Odvez ho sama, vždyť to zvládneš!”
Odvezla ho, držela ho v náručí, dokud lékaři ošetřovali ránu, šeptala mu laskavá slova, aby neplakal. A večer přišel Lukáš, koukl na Tomáše a jen řekl:
“No vidíš, nic hrozného, do svatby se to zahojí.”
Alena upadala do polospánku, těžké myšlenky ustupovaly. Vtom někdo zaklepal na dveře.
“Kdo zas přišel?” zamumlala, zvedajíc se.
Za dveřmi stála Monika.
“Á, zapomněla jsem ti říct! Tady si všichni pomáháme. Když budeš potřebovat něco z obchodu, řekni, já s manželem zajedeme!”
“Už jsme na ‘ty’?” unaveně pomyslela si Alena. Ale Monika vypadala upřímně, a jí se začalo stýdat.
“Díky, Moniko, ale jsem hrozně unavená. Potřebuju odpočívat.”
“Jasně, odpočívej!” Monika se usmála a odběhla.
Alena si lehla, ale sotva zavřela oči, dveře se otevřely dokořán a dovnitř vtrhl Tomáš s uplakanou holčičkou asi osmiletou.
“Mami, pomoz! Terezce se rozpletly copy a máma ji poslala, ať se nevrací rozcuchaná! Pláče!”
“No dobře, pojď sem, holčičko,” povzdechla si Alena.
Narychlo jí zapletla copy, otřela slzy.
“Tak, teď si umyj obličej a běž!”
“Mami, ty jsi nejlepší! Poď, Terezko!” Tomáš s Terezkou zmizeli.
Spánek nepřicházel. Alena se převalovala, ale oči jí zůstaly otevřené. Obvykle na dovolené hned rozkládala věci, vytvářela si pohodlí. Lukáš vždy hned běžel na pláž nebo do restaurace, a když ho pak se synem našli, byl už uprostřed společnosti, s pivem a historkami.
“Tvůj manžel je prostě duší společnosti!” záviděly kamarádky.
A Alena snila o tom, aby se alespoň stokrát stal duší jejich rodiny.
Vyšla na balkon. Moře se třpytilo pod sluncem, jak inzerovala cestovka. Vtom ucítila kouř. Otočila se a spatřila dým z vedlejšího balkonu. Zakašlala.
“Omlouvám se, překážím?” ze zdi vykoukla žena asi třicítka.
“Ne, jen ten vítr,” mávla rukou Alena.
“Jsem zvyklá, že sousední pokoj je prázdný, tak si tu zapálím. Jmenuju se Veronika,” usmála se.
“Alena. Jsem tady se synem.”
“Já s dcerou, Terezkou!”
“To ty jsi ji poslala, ať se nevrací s rozpletenými copy?” pousmála se Alena.
“Už to ví celý hotel?” zasmála se Veronika. “Poslyš, proč se tu bavíme přes zeď? Pojď dolů, mám víno. Na uvítanou?”
“Jdeme na to!” Nálada Aleny se zvedla.
Veronika byla tmavovláska sAlena si konečně uvědomila, že svoboda začíná tím, když přestaneš čekat na změnu a uděláš první krok sama.