— A proč jsi mi to všechno řekla? — zeptala se Jitka tiše, cizím hlasem.
— Sama nevím, — stejně temně odpověděla Lenka.
Chtěla pokračovat, ale zarazil ji Jitčin pohled: ostrý, nedůvěřivý, pronikavý. Tak se díváme na někoho, komu už nevěříme.
Ten pátek, jako vždy po práci, Jitka s Lenkou zašly do své obvyklé kavárny. Tento rituál trval už roky: sklenička vína, teplé povídání, smích, občas slzy. Jen dvě ženy unavené životem, rodinou, shonem. Tady, u stolku u okna, mohly být samy sebou.
Ale ten večer se vše pokazilo.
Jitka náhle vyskočila, rozzářená radostí, a se slovy — Promiň, jen na chvilku! — vyběhla ven. Lenka s překvapením zdvihla obočí a sledovala ji.
Skrz sklo uviděla: Jitka objímá nějakou ženu. Uhlazenou, štíhlou, s jemným úsměvem. Lenka ztuhla.
Vteřina. Další. Ženina tvář jí prolétla pamětí. A Lence se v žilách zastavil led.
Znala tu ženu.
Když se Jitka vrátila, všechno bylo jinak. Lenka se nuceně usmála:
— Kdo to byl?
— Ach, Michaela. Moje sestřenice. Proč se ptáš?
— Jen se mi zdálo, že to tvář znám.
— Znáte se? Chceš, abych vás přivedla? Michaela je úžasná!
— Ne! — vykřikla Lenka hlasitě, ostře. Několik lidí se otočilo. — Promiň… jen to nestojí za to.
Jitka se zamračila:
— Co se děje?
Lenka sklopila oči a sevřela ruce pod stolkem:
— Jitu… Michaela měla manžela. Jmenoval se Karel, že?
— Ano. A co?
— Byl se mnou. Já zničila jejich manželství.
Vše, co Jitka věděla o rozchodu Michaely s manželem, slyšela od sestřenice. Nevěra. Zklamání. Tiché přijetí rozvodu. Bolest, neúnosná a němá.
A teď — přiznání od Lenky. Kámošky. Ženy, které důvěřovala.
Lenka promluvila, jako by rozvazovala uzel, který ji léta svíral:
— S Michaelou jsme se přátelily od dětství. Všechno spolu: dvůr, škola, vysoká. Pak potkala Karla. Zpočátku jsem byla šťastná. Ale pak… pak jsem ztratila rozum. Jeho pohled, jeho hlas… objal mě na jejich svatbě, jen tak při tanci. A mě srdce spadlo do pat. Nevím, jak se to stalo. Věděla jsem jen jedno: chci ho. A najednou mi bylo málo být Michaelinou kamarádkou. Chtěla jsem být její sokyní.
Nejprve pohledy. Pak doteky. Pak noční rozloučení. A pak — chvíle, kdy Michaela ležela v nemocnici. Přišla jsem pomoct. A odešla jako milenka jejího muže.
Přišel za mnou. Myslela jsem, že začne nový život. Ale byl to začátek pekla.
Karel srovnával. Kritizoval. Vyčítal. Říkal, jaká byla Michaela dokonalá, a já ne. Na výročí svatby se opil a brečel. Vždycky brečel.
Žila jsem v iluzi. Dokud jsem nepochopila: on mě nikdy nemiloval. Byl jsem mu jen úkrytem. Ne domovem.
Jitka poslouchala se sevřenými rty. Třásla se. Tolik let přátelství s Lenkou. Rady, večerní hovory, podpora. A všechno od člověka, který zradil její rodinu. Zabil duši její sestřenice.
— Věděla jsi, že jsem Michaelina sestřenice? — zeptala se chraplavě.
Lenka zavrtěla hlavou:
— Ne. Teprve teď mi to došlo. A víš… cokoliv mi teď řekneš, přijmu. Jsem vinen. Už dávno jsem to pochopila.
Jitka vstala:
— Tak to je vše. Sbohem, Lenko. Hodně štěstí. Jdu.
Lenka se vrátila domů. Uviděla: věci rozházené, víno na stole, špinavé talíře. Karel byl doma. A ne sám.
V ložnici — dívka. Mladá, spící.
Lenka se otočila a v tichosti odešla do kuchyně. Karel se brzy objevil ve dveřích. V jejím županu. Opilý.
— Začni. Výstup, pláč, výčitky. Jenže mě to nezajímá. Odcházím. Nadobro.
— Bal si sám. A vypadni.
Nečekal to. Chystal se na scénu. Na vzdor. Plakat měla ona.
Ale neplakala. Slzy už dávno vyschly. A uvnitř jen duněla prázdnota.
Jitka vše řekla sestřenici. Michaela poslouchala v tichosti. Nakonec pronesla:
— Lenka pro mě dávno umřela. Stejně jako Karel. Odpustila jsem jim. Ale už je nikdy nepustím do svého života. Odpustit je snadné. Znovu věřit — nespasíš.