— Co se děje, že jsi tak prudká? — podivil se Jakub, když uviděl Elišku balit kufr. — Co se stalo?
Eliška pomalu přejela prsty po hřbetech knih v polici — těch, které on s posměškem nazýval „ženskou červenou knihovnou“.
— Vzpomínáš si, jak jsi slíbil, že mě naučíš rozumět vínům?
— No a?
— Právě vůbec nic, — odsekla a hodila na stůl klíče od bytu. — Jako vždycky.
— Já to nemyslel zle! — ohradil se. — Jen mám své vlastní věci.
— A já, Jakube, mám svůj vlastní život. A unavilo mě čekat, až se do něj zapojíš.
Eliška vždycky snila o lásce jako z knížek. O tom, že potká Toho pravého a hned — ách, to je On! Bouře emocí, společný dech, něha, péče a ta pověstná „chemie“. A pokud jsou problémy, tak jen ty vnější, ne mezi nimi.
— Holka, láska na první pohled bývá jen v pohádkách, — říkala jí maminka jemně, — v reálném životě potřebuješ pro lásku důvod. A ne jen jeden.
Eliška tehdy odfrkla: — Důvod? To je přece kalkul, ne láska!
— Jen tak z ničeho se milují jen koťata a miminka. Ale i kotě chceš naučit chodit na záchod, když čůrá do bot. A muž? Budeš přece chtít někoho, kdo se o tebe postará, kdo ti bude oporou. Krásné oči jsou fajn, ale jen na začátek. A co potom?
Maminka měla pravdu. Ale Eliška to tehdy ještě nevěděla.
Hledala svého ideálního, nevšímajíc si těch, kdo byli kolem. Až jednou v jejím oblíbeném kavárně začal pracovat nový barman. Vysoký, hnědooký, s sametovým hlasem. A když jí první večer nalil sklenku vína a začal mluvit o jemných tónech třešní a vanilky, Eliščino srdce zaplesalo.
Zamilovala se. Vážně. Navždy. Alespoň jí to tak připadalo.
— On je jiný, — ujišťovala kamarádku. — Talentovaný, vášnivý, ne jako ostatní.
— Je to barman, Eliško. Obyčejný. A až moc sebejistý.
Ale Eliška nikoho neposlouchala. Ani když se choval sprostě na schůzce s jejími rodiči. Ani když po dlouhé nezaměstnanosti utratil první výplatu za kytaru místo za nájem. Ani když ona makala na dvou pracích, aby je uživila, a on celé dny hrál online hry.
Trpěla. Věřila. Protože v něm bylo to vzrušující — vášeň, přitažlivost, slib pohádky.
Ale pohádka brzy skončila. Jakub nebyl ten, kdo by chtěl do vztahu něco investovat. Chtěl, aby ho milovali jen tak. Krmili, podporovali, inspirovali. A sám? Žil pro sebe. Krásně, svobodně. Bez závazků.
Eliška mlčky balila kufr. Venku pršelo. V duši měla prázdno a hořkost.
Vzpomněla si: celý rok měla v kabelce účtenku z jejich prvního rande. Tehdy slíbil, že je to jen začátek. Ale nakonec to byl konec.
— Mýlila jsem se, — řekla nahlas, ale nikomu konkrétnímu. — Spletla jsem si lásku s přitažlivostí. A teď už vím: jen tak se miluje jen ten, kdo si to zaslouží.
Když se Eliška vrátila k rodičům, maminka jen pokývla:
— No konečně. Vítej zpátky, dospělá dcero. Teď už víš, že láska nejsou motýli v břiše. Je to, když tě někdo vidí. Slyší. Váží si tě. A oplácí ti to.
Eliška si sedla v kuchyni, nalila si čaj. Poprvé po dlouhé době — horký, silný, neředěný omluvami. A poprvé po dlouhé době jí bylo klidně.
Někdy, abys mohla opravdu milovat, musíš nejdřív poznat, koho milovat rozhodně nemá cenu.