Jitka ještě spala, když ostrý zvonek u dveří narušil ranní ticho jejich bytu na okraji Brna.
“Petře, otevři,” zabručela a šťouchla do spícího manžela.
“Spím,” zamumlal a přitáhl si peřinu.
Jitka povzdechla, vyhrabala se z teplé postele a v pytlovitých papučích se dopotácela ke dveřím. Když je otevřela, ztuhla: na prahu stála tchyně.
“Božena Janáková? Co tady děláte?” Jitčiny oči se rozšířily údivem.
Tchyně, aniž by nevěstu poctila odpovědí, mlčky vešla dovnitř a za sebou nechala stopu těžkých parfémů.
“Jituš, kdo to byl?” Petr, který si mlel oči, se objevil v předsíni.
“Ticho? Tak už to řekni své ženě, jaké jí chystáš překvapení!” Božena Janáková se na syna podívala s lehkým posměškem.
“Jaké překvapení?” Jitka se prudce otočila k manželovi a cítila, jak jí srdce svírá nepříjemné tušení. Věděla, že jí něco tají, ale netušila, jaká rána ji čeká.
“Znovu?” Hleděla na Petra zoufale. “Minulý týden jsme u tvé mámy byli, pomáhali s úklidem! Jsem unavená, Peťo, potřebuju aspoň tento víkend strávit v klidu, jen my dva…”
Hlas se jí třásl, oči prosily, ale Petr zůstal neoblomný.
“Jituš, víš přece, že máma to teď má těžké. Od smrti táty je sama, nezvládá to. Jsem její jediný syn, musím jí pomáhat.”
“A proč sem teď přijela?” snažila se Jitka ovládnout.
“Říkal jsem, že potřebuje tapety, světle béžové, a pár drobností na rekonstrukci.”
“Nešlo by to objednat online?” zeptala se nadějně.
“Neví jak. Zajedeme o víkendu, projdeme se, trochu si odpočineš.”
“Odpočinu si v hobbymarketu? To je tedy zábava!” odsekla Jitka, zatímco jí v hrudi vřela křivda.
Nechtěla si ale kazit víkend. Vzala telefon, rychle objednala vše z listu s dovozem, sama vybrala materiály, sama zaplatila. Tchyni zbývalo jen převzít zásilku. Zdálo se, že teď už Božena Janáková nemá důvod jezdit do jejich městského bytu. Dodávka měla přijít v pátek večer, a Jitka si v duchu oddechla — měla pocit, že všechno zvládla.
Jaké však bylo její zděšení, když v sobotu ráno tchyně dorazila s obrovskými taškami plnými tapet a plechovek barvy.
“To jste chtěla, abych to tahala sama?” Božena Janáková změřila nevěstu ledovým pohledem. “Petře, ty jí nic neřekl?”
“Boženo Janáková, mělo to být překvapení,” koktala Jitka, stále v pyžamu, zmateně stojící v předsíni.
“Ocenila jsem,” tchyně pokřivila rty a přesunula pohled na syna. “Co mlčíš? Řekni přece ženě to naše překvapení!”
“Jaké?” otočila se Jitka k Petrovi, hlas se jí zachvěl. Cítila, že se jí svět hroutí.
“Stěhuju se k vám na pár měsíců,” oznámila vítězoslavně Božena Janáková, zatímco si svlékala kabát.
Než Jitka stihla tu zprávu strávit, tchyně přidala další ránu:
“A vy jedete ke mně na chalupu.”
Božena Janáková s majestátností prošla do kuchyně, zatímco Jitka popadla manžela za ruku a zuřivě zašeptala:
“Co to má znamenat? O ničem jsme nemluvili!”
“Promiň, nestihl jsem ti to říct,” Petr pokrčil rameny, jako by šlo o maličkost. “Máma to navrhla. Neboj, neodjedeme hned.”
Jitka, potlačující vztek, odešla do ložnice. Hádat se před tchyní nechtěla, ale uvnitř jí všechno vřelo. Až večer Petr konečně vysvětlil.
“Jituš, zamysli se, je to šance! Uděláme rekonstrukci na chalupě, jak budeš chtít. Přidáš si to do portfolia, klienti se pohrnou! Dokud tam budeme dělat, můžeme tam bydlet. Mámě v jejím věku nesvědčí stavební prach, ale někdo musí dohlížet na dělníky.”
“A to mám být já?” Jitka se zalykala rozhořčením.
“Co je na tom špatného? Potřebuješ práci, my s mámou na tebe myslíme!”
“Péče? Vyhnat mě na venkov, daleko od civilizace? Já nechci! Mám ráda náš byt!”
“Nejedeme hned,” mávl rukou Petr. “Tapety už jsi objednala, začneme s jedním pokojem, aby tam bylo mámě příjemně.”
“A jak bude dýchat ten stavební prach?” ušklíbla se Jitka.
“Otevřeme okno, nic nepozná. Hlavně že to bude mít pod kontrolou. A koneckonců, nejsme v pozici, abychom jí diktovali podmínky. Byt je její, chalupa je moje.”
“Byt je její jen proto, že jsi nebyl v dědictví!” vybuchla Jitka.
“Nekecej do našich rodinných věcí!” utnul to Petr. “S mámou jsme se dohodli. Jsem její jediný dědic, takže to stejně všechno bude naše.”
“Kdyby byl byt na tobě, tvoje máma by nás nevyháněla na chalupu! Kvůli tvé lehkomyslnosti tam teď musíme bydlet!”
Božena Janáková, která poslouchala za dveřmi, to nevydržela. Dveře ložnice prudce otevřela.
“To bys měla zmlknout!” zařvala tchyně. “Přišla jsi k nám s prázdnýma rukama a teď si děláš nároky na dědictví?”
“S prázdnýma rukama?” Jitka se zalykala křivdou.
“Ano! Bez mého syna bys byla na dlažbě! A teď si vyskakuješ?”
“Myslím, že je to spravedlivé,” neustoupila Jitka. “Olběděla jste Petra, všechno jste si nechala! Co když se znovu vdáte?”
“Já? Vdát se?” Božena Janáková se rozesmála, náhlým komplimentem změkčená. “Dobře, až doděláte rekonstrukci, přepíšu byt na syna. Ale chalupu si nechám. Spokojená?”
Jitka si oddychla. Petr, ač zklamaný hádkou s matkou, skryl rozčarování”Už se těším, jak spolu zvelebíme ten náš nový domov,” řekl Petr a pevně ji objal.