Alena nechtěla pomáhat dceři, protože ji kdysi nechala bez střechy nad hlavou. Celá vesnice ji odsuzovala. Jak by ne. Bydlí v pěkném domě, zatímco její dcera s dětmi se tísní v malé chaloupce. A Julie přilévala olej do ohně, pomlouvajíce matku. „Nosím vodu ze studny, zatímco ona má vodovod. Dřevo kupuju za poslední koruny, a ona topí plynem,“ stěžovala si těm, kteří takové příběhy rádi slyšeli. Alena se snažila nedbat klepů a chodila s hrdě vztyčenou hlavou. Nepůjde přece každému vysvětlovat, proč jedná tak, jak jedná.
Kdysi dávno, před mnoha lety, měla krásnou rodinu. Ona, manžel a milovaná Julinka. Trojpokojový byt, dostatek. Alena zůstávala doma a věnovala se výchově dcery. Nejlepší škola, zájmové kroužky. Všechno bylo jako po másle.
Když bylo Julii patnáct, manžel onemocněl. Alena, jako milující žena, se vrhla do boje s jeho nemocí. Potřebovali spoustu peněz. Prodali všechno, až na byt. Ale bohužel, nic nepomohlo. Po třech letech manžel zemřel.
Aleně a Julii se začalo žít těžko. Neměly z čeho. Julie, zvyklá na určitý životní standard, se vzbouřila. Alena si našla práci v obchodě. Seděla u pokladny, zastupovala uklízečky. Ale to byly drobné. Julie tou dobou už dokončila školu, ale na žádnou vysokou se hlásit nechtěla. „Na školu nemáme, a do učiliště nepůjdu, ani mě nežádej,“ odmítala matčiny prosby.
Ale za to ráda chodila po večírcích. A hlavně byla chytrá. Když potřebovala peníze, byla maminka ta nejmilovanější. Když ne, „proč jsi mě vůbec porodila, když mi nemůžeš pomoct?“. A tak to šlo, dokud se v domě neobjevil Jakub.
Zpočátku Alena měla radost, že dcera konečně přišla k rozumu. Jakub vypadal velmi slušně. Dobře oblečený, hned bylo vidět, že ne z výprodeje. Julku uměl jediným pohledem usadit. Navíc nebyl lakomý. Nakupoval dražší potraviny. A k Aleně se choval hezky. Od prvního dne jí říkal mami. Prostě ne muž, ale cukroví.
Žili spolu ve třech spokojeně. Alena přišla z práce, dům uklizený, večeře na stole. Jen mladí chyběli. Do rána někde pobývali. Ale Alena se nepletla, mladí ať si žijí, jak chtějí.
Po půl roce však začaly problémy. Dcera chodila stále častěji uplakaná, Jakub podrážděný. A Alena opět nezasáhla, nezjistila příčinu – což byla chyba. A jednoho večera ji zavolali k rozhovoru. Julie začala: „Mami, my s Jakubem chceme žít sami. Potřebujeme byt.“ Alena se podivila: „Tak já vám přece do ničeho nemluvím. A peníze na pomoc vám nemám.“ Julie ji přerušila: „Ne o tom to je. Prodej byt a peníze si rozdělíme poctivě.“
Alena dlouho váhala, ale dcera nepolevovala. Někdy lichotila, jindy hrozila, že svůj podíl sama prodá. Nakonec Alena ustoupila. Na jednání s kupci jeli mladí – a zmizeli. I s penězi. Alena zůstala bez ničeho. Bezzemkyně v ne nejmladším věku.
Pronájem bytu za její plat byl drahý. Rozhodla se proto hledat práci s ubytováním. I kdyby jakoukoliv. A našla. Stala se pečovatelkou o starou paní. Její syn byl zámožný člověk. Samozřejmě ji mohl vzít k sobě, ale Eliška Václavovna nechtěla opustit svůj dům. Proto jí našel pomocnici. Tou se stala Alena.
Eliška Václavovna byla náročná. Chodila obtížně, ale po Aleně chtěla pořádek, jaký si v domě za ta léta zavedla. Alena se musela mnohému naučit. Třeba péct chleba v peci. Naškrobovat ubrusy a záclony. Ale všechno se dá zvládnout, zvládla to i ona.
Žily spolu jen dva roky. Blízké vztahy nenavázaly, ale nepřátelé také ne. Eliška Václavovna zemřela náhle. Ráno se ještě usmívala, v poledne vydechla a sklesla. Syn přijel, vše zařídil. A potom Aleně navrhl: „Vím o vašem příběhu. Promiňte, musel jsem si zjistit podrobnosti. Nabízím vám, abyste ode mě koupila dům za symbolickou cenu. Můžete na splátky.“ A tak se Alena stala majitelkou domu.
Jen se zabydlela, jen si vydechla – a jednoho nešťastného dne se u ní objevila dcera. A ne sama, ale se dvěma malými dětmi. Jakoby se rozumělo samo sebou, hned od prahu oznámila: „Máš hezký dům. Kde je můj pokoj?“
Alena bez okolků odvětila: „Tvůj pokoj byl v tom trojpokojovém bytě, který jsi s Jakubem prodala. Mimochodem, kde je můj podíl? A proč jsi mě teď našla? Aha, chápu. Jakub tě opustil, peníze došly?“ Julie uraženě dodala: „Proč hned takhle. Jakub byl hráč a podvedl mě stejně jako tebe. Pak jsem byla dvakrát vdaná, ale vždycky to dopadlo špatně. A když jsem se rozvedla naposledy a můj muž mě vyhodil, napadlo mě – vždyť mám přece mámu, ta mě nenechá ve štychu!“
Alena tvrdě odpověděla: „To sis špatně vymyslela. Jsi dospělá, navíc matka. Proč bych ti měla pomáhat? Vše, co jsem mohla dát, jsi už dostala. Jak se rozhodneš žít dál beze mě, to je tvoje věc. Dneska vám dovolím přespat, ale zítra odjeď, kam chceš. K prvnímu nebo druhému muži, je mi to jedno.“
Julie s dětmi zůstala u Aleny dva týdny. Pak se domluvila s nějakou ženou a koupila si za příspěvek chalupu. Tam se přestěhovala. Samozřejmě, Aleně to nebylo jedno. Přes všechno milovala dceru. A k vnoučatům jí to táhlo. Ale dcera jí nedovolila se s nimi stýkat. A tak žili. Jako blízko, a přece daleko od sebe.
Smíření přišlo až tehdy, když Julii potkala pohroma. Její přítel nešťastnou náhodou zapálil dům. Naštěstí Julie s dětmi v tu dobu nebyla doma. Byly na návštěvě, kde i přespaly. A když přišly k Aleně, ta je pustila dál. Nakonec – ať užAle i přes všechno bolestné minulosti věděla, že rodina je to nejdůležitější, co má, a tak se rozhodla udělat vše pro to, aby se jejich vztahy alespoň trochu zahojily.