— Proč jsi mi to všechno řekla? — zeptala se Tereza tiše, neznámým hlasem.
— Sama nevím, — odpověděla Jana stejně dutě.
Chtěla pokračovat, ale zarazila se pod Tereziným pohledem: ostrým, nedůvěřivým, pronikavým. Tak se dívá člověk na někoho, kdo už ztratil jeho důvěru.
Ten pátek, jako obvykle po práci, zašly Tereza a Jana do svého oblíbeného kavárenského koutku. Tento rituál je provázel už roky: sklenice vína, upřímné hovory, smích, občas slzy. Prostě dvě ženy unavené životem, rodinou, každodenním shonem. Tady, u stolku u okna, mohly být samy sebou.
Ale ten večer všechno dopadlo jinak.
Tereza najednou vyskočila, rozzářená radostí, a se slovy: „Promiň, jen na chvilku!“ vyběhla ven. Jana překvapeně zvedla obočí a pohlédla za ní.
Skrz sklo viděla, jak Tereza objímá nějakou ženu. Štíhlou, upravenou, s jemným úsměvem. Jana ztuhla.
Vteřina. Další. Obličej té ženy jí najednou připadal povědomý. A Jana pocítila, jak jí zatuhla krev v žilách.
Znala ji.
Když se Tereza vrátila, atmosféra už nebyla stejná. Jana se nuceně usmála:
„Kdo to byl?“
„Ach, Adéla. Moje sestřenice. Proč se ptáš?“
„Jen… zdálo se mi, že ji znám.“
„Ty se znáte? Chceš, abych vás představila blíž? Adéla je skvělá!“
„Ne!“ vykřikla Jana hlasitě, prudce. Několik lidí se ohlédlo. „Promiň… prostě to nemá cenu.“
Tereza se zamračila:
„Co se děje?“
Jana sklopila oči, sevřela ruce pod stolem:
„Terezo… Adéla měla manžela. Jmenoval se Petr, že?“
„Ano. A co?“
„On byl se mnou. Já jsem zničila jejich manželství.“
Všechno, co Tereza věděla o rozchodu Adély s manželem, pocházelo z vyprávění její sestřenice. Nevěra. Zklamání. Tiché přijetí rozvodu. Bolest, nesnesitelná a němá.
A teď doznání od Jany. Od přítelkyně. Od ženy, které věřila.
Jana promluvila, jako by rozvazovala uzel, který ji uvnitř svíral celá léta:
„My s Adélou jsme byly kamarádky od dětství. Všechno spolu: dvůr, škola, vysoká. Pak potkala Petra. Zpočátku jsem byla šťastná za ni. A pak… pak jsem ztratila rozum. Jeho pohled, jeho hlas… objal mě na jejich svatbě, jen tak při tanci. A já věděla, že chci jen jeho. Nedovedla jsem si vysvětlit, jak se to stalo. Jen jedno mi bylo jasné: chci ho. A přestalo mi stačit být Adélinou přítelkyní. Chtěla jsem být její sokyní.“
Nejdřív to byly pohledy. Pak doteky. Pak noční návraty domů. A pak — ta chvíle, kdy Adéla ležela v nemocnici. Přišla jsem pomoct. A odešla jako milenka jejího muže.
On přišel ke mně. Myslela jsem, že začneme nový život. Ale ukázalo se, že začalo peklo.
Petr srovnával. Odsuzoval. Vyčítal. Říkal, jak byla Adéla dokonalá, a já… ne. Vždycky na výročí jejich svatby se opil a brečel. Vždycky—