Můj malý byt je útulný, s květinami na okně a starým křeslem, které miluju. Po svatbě jsme se s Tomášem rozhodli bydlet tady a já si myslela, že to bude náš malý ráj. Ale ani ne za dva měsíce začal můj manžel fňukat, že má daleko do práce. Nejdřív jsem si říkala, že je jen unavený, ale teď ty stížnosti slyším každý den a už nevím, jak na ně reagovat. Mám ustoupit a přestěhovat se? Nebo trvat na svém, protože tohle byl můj dům, moje pevnost? Jedno je jisté – jeho bručení mě začíná štvát a bojím se, že to je jen začátek našich potíží.
S Tomášem jsme se vzali před půl rokem. Před svatbou bydlel s rodiči na druhém konci Prahy, já ve svém bytě, který jsem koupila s pomocí rodičů a hypotéky. Je to garsonka, ale pro dva lidi úplně stačí. Dala jsem do ní kus sebe – vymalovala jsem stěny teplou béžovou barvou, pověsila závěsy, které jsem vybírala, postavila police s knihami. Když jsme řešili, kde budeme bydlet, navrhla jsem svůj byt. Tomáš souhlasil: „Aničko, tvůj byt je blíž k centru a vlastní bydlení je super.“ Byla jsem šťastná, představovala jsem si, jak spolu budeme vařit večeře, koukat na filmy a plánovat společnou budoucnost. Ale asi jsem byla až moc velká optimistka.
První týdny bylo všechno v pohodě. Tomáš pomáhal s úpravami, koupili jsme společně novou pohovku, dokonce jsme žertovali, že náš byt je jako hnízdečko pro dva. Pak ale začal chodit z práce čím dál víc nasraný. „Aničko,“ povídá, „dneska jsem se tam trmácel přes hodinu, doprava je šílená.“ Jeho kancelář je na okraji Prahy a z našeho bytu je to tam opravdu skoro hodinu cesty, někdy i víc, když jsou kolony. Soucítila jsem s ním, nabízela, ať vyjíždí dřív nebo zkusí jinou trasu. Jenže to mu nestačilo. „Ty to nechápeš,“ brblal, „každý den ztrácím tři hodiny cestou. To není život.“
Snažila jsem se být chápavá. Říkala jsem: „Tome, pojďme vymyslet, jak ti tu cestu ulehčit. Co takhle jiné auto nebo carsharing?“ Jenže on jen mávl rukou: „Auto nepomůže, Aničko. Musíme bydlet blíž k mé práci.“ Blíž? Cože, navrhuje stěhování? Zeptala jsem se na rovinu a on přikývl: „No jo, bylo by jednodušší, kdybysme si někde pronajali byt třeba deset minut od kanceláře.“ Málem jsem se zadusila kávou. Pronajmout? A co můj byt? Můj domov, za který jsem pět let splácela hypotéku, který jsem zařizovala s láskou? Prostě ho opustit a přestěhovat se na druhý konec města, protože jemu to nevyhovuje?
Chtěla jsem mu vysvětlit, že pro mě ten byt není jen čtyři stěny. Je to můj první velký úspěch, moje nezávislost. Jsem na něj pyšná, i když je malý a není na Vinohradech. Ale Tomáš se na mě díval jako na rozmazlené dítě a říkal: „Aničko, je to jen byt. Můžeme ho pronajmout a žít tam, kde to bude pro mě pohodlnější.“ Pohodlnější pro něj! A co já? Mně to sem trvá do práce dvacet minut pěšky. Mám tady svůj oblíbený park, kavárnu, kde sedávám s kamarádkami, sousedku, která mi nosí buchty. Proč bych se toho měla vzdát?
Situace se den ode dne přiostřuje. Teď si Tomáš stěžuje nejen na cestu, ale na všechno. Že je tu těsno, že sousedé nad námi dělají randál, že “tady smrdí starý dům”. Starý? Panelák je starý třicet let a já zrovna udělala rekonstrukci! Začínám mít pocit, že to není jen o dopravě. Možná prostě nechce žít v mém bytě, protože je “můj”? Zeptala jsem se: „Tome, kdybysme bydleli u tvých rodičů, taky bys takhle nadával?“ Zarazil se a pak zamumlal: „Tam je taky daleko, ale aspoň je tam víc místa.“ Víc místa? Takže můj byt se mu nelíbí?
Šla jsem si popovídat s mámou, doufala jsem v radu. Poslouchala mě a pak řekla: „Aničko, manželství je o kompromisech. Když je mu tak těžko, zkuste najít nějakou střední cestu.“ Ale jakou střední cestu? Pronajmout můj byt a odstěhovat se tam, kde to má on blíž? Nebo zůstat tady a poslouchat jeho nespokojenost? Nabídla jsem řešení – ať Tomáš hledá práci blíž k nám. Je inženýr, nabídek je spousta. Jenže jen odfrkl: „To jako myslíš vážně? V té firmě jsem deset let, nebudu to zahazovat.“ A já mám zahodit svůj domov?
Teď jsem v koncích. Část mě chce zůstat neoblomná – je to můj byt, mám právo žít tam, kde se cítím dobře. Ale druhá část se bojí, že to rozloží naše manželství. Miluju Tomáše, nechci se s ním hádat, ale jeho fňukání mě dovádí k šílenství. Začínám se cítit provinile, jako bych ho mučila. Ale pak si říkám – proč bych se měla vzdávat svého? Věděl přece, kde budeme bydlet, když na tom souhlasil. Tak proč bych teď měla měnit všechno já?
Dala jsem si lhůtu do konce měsíce, než se rozhodnu. Možná zkusíme pronajmout něco na půli cesty mezi jeho prací a mým bytem? Ale představa, že můj byt bude prázdný nebo v něm budou cizí lidé, mi trhá srdce. Nebo snad Tomáše napadne, že by přestal remcat? Nevím. Zatím se jen snažím nevybuchnout, když zase začne se svým „dneska byla doprava na houby“. Ale jedno vím jistě: tohle je můj domov a nechci o něj přijít. Ani kvůli lásce. Nebo je snad láska o tom, že člověk nemusí vybírat?