Náhoda v podobě kytice
Libuše seděla sama ve svém malém bytě v Příbrami, když ticho přerušil zvonek u dveří. Neochotně vstala z gauče a podívala se přes kukátko. Za dveřmi stál mladík s obrovskou kyticí květin. „Kdo to je?“ pomyslela si a zamračila se.
„Kdo je tam?“ zeptala se Libuše, aniž by spěchala otevřít.
„Květiny pro vás…“ odpověděl cizí muž.
Libuše pootevřela dveře a nedůvěřivě si prohlédla návštěvníka.
„Květiny? Pro mě?“ divila se.
„Ano, pro vás,“ usmál se. „Jste snad Alena?“
„Ne, já jsem Libuše,“ odpověděla a cítila, jak v ní zavířila špetka zklamání.
„Počkejte,“ zarazil se a vytáhl telefon. „Omlouvám se, asi jsem se spletl v bytě…“
„To nic,“ povzdechla si Libuše s slabým úsměvem.
Vrátila se do pokoje, ale za chvíli zazvonil zvonek znovu. Libuše nahlédla kukátkem a zamrzela s očima dokořán.
Dnes měla Libuše poprvé oslavovat narozeniny sama. Bylo jí pětadvacet, ale radost necítila. Nechtěla vidět přátele, vycházet ven ani předstírat, že je všechno v pořádku.
Kamarády ji přemlouvali, ať zajdou do kavárny, ale odmítla.
„Nemůžeš se zavírat doma a smutnit v takový den!“ naléhala její nejlepší přítelkyně Markéta. „Je ti teprve pětadvacet! Ještě potkáš svého osudového muže. A ten Martin nestojí za tvoje slzy. Připrav se, přijedeme pro tebe!“
„Ne, Markéto, ne dnes,“ odpověděla pevně.
„Ale vždyť máš narozeniny! Musíš to oslavit!“ neustávala kamarádka.
„Nechci nic slavit. Promiň,“ odsekla Libuše.
„Škoda,“ povzdechla si Markéta. „Ale když změníš názor, zavolej.“
„Nezměníš.“
Libuše těžce nesla rozchod s snoubencem Martinem. Chodili spolu skoro rok a on ji dokonce požádal o ruku. Tehdy byla v sedmém nebi, představovala si svatbu, společný život, děti. Ale těmto snům nebylo souzeno se naplnit.
Brzy zjistila, že Martin vedl dvojí život. Kromě ní měl ještě jinou dívku, Veroniku. S Libuší plánoval svatbu, ale s Veronikou se viděl „jen tak“. Vše se změnilo, když Veronika oznámila, že čeká dítě. Její otec, vlivný muž a Martinův šéf, dal ultimátum: buď svatba, nebo vyhazov.
Když pravda vyplula na povrch, Libuše byla v šoku. A když Martin navrhl, aby zůstala jeho milenkou i po svatbě s Veronikou, zůstala bez sebe.
„Ty mi vážně nabízíš, abych byla tvoje milenka?!“ vykřikla, cítíc, jak se jí svět hroutí pod rukama.
„A co je na tom špatného?“ upřímně se divil Martin. „Vždyť nám spolu bylo dobře. Ty mě miluješ, já tebe…“
„O jaké lásce to mluvíš?!“ křičela Libuše. „Podváděl jsi mě, chodil s jinou! Tak se snad k milované nechová!“
„Ale ta Veronika za mnou lezla sama,“ hájil se. „Je hezká, neodolal jsem. Jsem přece chlap! Ale s ní je nuda, zatímco s tebou se mám o čem bavit.“
„Mlč!“ přerušila ho. „Odejdi, nechci tě vidět!“
V tu chvíli jí připadalo, že její život skončil. Jak po tomhle mužům věřit? Martin přísahal lásku, dvořil se jí, říkal, že je ženou jeho snů. A nakonec to všechno byla lež.
Libuše nechtěně vzpomněla na matku, kterou otec opustil, když jí byly tři roky. Později, když chodila do druhé třídy, se matka pokusila najít si nového partnera, ale její vyvolený dal přednost její nejlepší kamarádce. Od té doby její matka, Marie, ztratila v muže důvěru a usoudila, že její úděl je být sama.
„Ať aspoň tobě, dcero, osud dopřeje potkat pořádného člověka,“ povzdychla si často, když se bála o Libušinu budoucnost.
Matka měla radost, když dcera oznámila zásnuby. Marie žila v malé vesnici, kde Libuše vyrostla. Po škole se dívka přestěhovala do Prahy, vystudovala univerzitu, našla si práci, pronajala si byt a snila o rodině. Teď, po Martinově zradě, pochybovala, že se to někdy stane.
Pětadvacáté narozeniny jí radost nepřinesly. Měla je strávit s milovaným, místo toho zůstala sama se zlomeným srdcem. Libuše si uvařila kakao a zabalila se do teplé deky, kterou jí upletla matka. Marie byla šikovná, plést na zakázku jí šlo skvěle. Libuše taky ráda pletla, ale k jejímu umění měla ještě daleko.
Nestihla ani dopít, když znovu zazvonil zvonek.
„Zvláštní,“ pomyslela si. „Kdo to může být? Jen ať nepřijely Markéta s Janou, řekla jsem jim, že nikam nejdu.“
Libuše byla skromná a v těžkých chvílích dala přednost samotě. Podívala se kukátkem. Za dveřmi stál ten samý mladík s nádhernou kyticí.
„Kdo je tam?“ zeptala se, aniž by otevřela.
„Květiny pro vás…“ odpověděl.
Libuše pootevřela dveře a pozorně si prohlédla kytici i muže.
„Květiny? Pro mě?“ divila se.
„Ano, pro vás,“ přikývl. „Jste snad Alena?“
„Ne, já jsem Libuše,“ odpověděla, cítíce lehké zklamání.
„Počkejte,“ zarazil se a zkontroloval adresu na lístečku. „Tohle je váš byt?“
„Ano, ale já nejsem Alena.“
„Vteřinku,“ řekl a podal jí kytici. „Podržte, prosím.“
Začal někomu volat, zřejmě si ověřoval adresu.
„Který byt? Chápu,“ řekl a otočil se k Libuši. „Promiňte, spletl jsem se. Měl jsem jít do bytu 25, a ne do pátého. To je trapas.“
„To nic,“ usmála se Libuše. „Dobře, že jste se hned zeptal na jméno. Třeba bych si vzala kytici, která pro mě nebyla. Dneska mám narozeninyLibuše se zhluboka nadechla a poprvé po dlouhé době ucítila, že možná štěstí čeká za dveřmi právě teď.