Tchyně a její letní plány
Před pár dny moje tchyně, Božena Dvořáková, pronesla novinku, která mě doslova šokovala. Dozvěděla jsem se, že toto léto bere na chatu vnuky od své dcery Aleny – Barunku a Tomáška, zatímco naši šestiletou dceru Janičku se rozhodla přivézt k nám na celé léto! A to bez jediného náznaku diskuse! Když jsem se s manželem, Honzou, pokusila protestovat, Božena jen přezíravě odfrkla: „Je to spravedlivé, Evo! Nemůžu přece vzít všechny vnuky na chatu!“ Spravedlivé? To jako že teď máme svůj život přizpůsobovat jejím královským nařízením? Dodnes mi vře krev a potřebuji se vypovídat, protože jinak bych snad explodovala.
Všechno začalo před čtrnácti dny, když tchyně zavolala a mimochodem sdělila své „plány“. Tehdy jsem ještě nepochopila, kam míří. „Evičko,“ povídá, „letos beru Barunku a Tomáška na chatu. Už jsou větší, s nimi je to snadné, a Janička ať zůstane u vás.“ Nejprve jsem myslela, že žertuje. Janička miluje Boženinu chatu – je tam zahrada, houpačka, nedaleko teče potůček. Každý rok tam trávila pár týdnů a my s Honzou jsme byli jen rádi – Janička šťastná, my si oddechli. Ale aby tchyně najednou rozhodla, že naši dceru nevezme vůbec, a místo toho ji k nám přiveze jako nějakou zásilku? To už je moc!
Hned jsem Honzovi řekla: „Slyšel jsi, co tvoje matka vymyslela? Proč rozhoduje za nás?“ Honza, jako vždy, se pokusil situaci zmírnit: „Evo, no přece máma chce strávit čas s vnuky od Aleny. A Janičce bude dobře i doma, zvládneme to sami.“ Zvládneme? Jistě, zvládneme, ale o to přece nejde! Proč se Božena nezeptala na náš názor? Oba s Honzou pracujeme, měli jsme letos plány – chtěli jsme si vzít dovolenou, odjet s Janičkou k moři. A teď co? Máme vše zrušit, protože tchyně tak rozhodla? A hlavně ta její poznámka o „spravedlnosti“ – jako by nám prokazovala laskavost!
Rozhodla jsem se promluvit si s ní přímo. Zavolala jsem a řekla: „Boženo, proč jste se s námi neporadila? Janička miluje vaši chatu a my počítali, že tam bude jako obvykle.“ A ona v odpověď: „Evo, nezačínej. Barunka a Tomášek u mě dlouho nebyli, beru je. A Janička je vaše, tak se o ni postarejte.“ Málem jsem upustila telefon. Postarat se? Janička už není její vnučka? A proč mají děti od Aleny přednost? Vím, že Alena, tchynina dcera, bydlí blíž k chatě, a Božena se vždycky víc věnovala jejím dětem. Ale takhle otevřeně je stavět nad Janičku – to už je drzost.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že máme vlastní plány, že Janičku to bude mrzet, že na chatu nepojede. Ale tchyně mě přerušila: „Evo, nedělej drama. Janička vydrží doma, a já nejsem z gumy, abych brala všechny.“ Ne z gumy? Kdo po ní chtěl, aby byla z gumy? Nikdy jsme Janičku nenaléhali, vždy se vše domlouvalo předem. A teď nám to prostě hodí na hlavu. Honza místo podpory jen pokrčil rameny: „Máma to myslí dobře, Evo. Nehádejte se.“ Nehádejte se? Já už jsem na pokraji toho, vzít Janičku a odvézt ji na tu chatu – ať se tchyně pokusí odmítnout vlastní vnučku do očí!
Nejvíc mě mrzí Janička. Už se ptá: „Mami, kdy pojedeme k babičce na chatu? Chci se houpat a sbírat jahody!“ Nevím, co jí odpovědět. Říct, že babička si vybrala jiné vnuky? Je to dítě, nepochopí to, ale bude smutná. A já nechci, aby se moje dcera cítila méně milovaná. Nabídla jsem tchyni kompromis: ať vezme všechny tři vnuky alespoň na měsíc a my s Honzou zaplatíme výdaje. Ale ona zůstala neoblomná: „Evo, už jsem se rozhodla. Nepleť se do toho.“ Nepleť se? To jsem najednou cizí v životě vlastní dcery?
Promluvila jsem si s Alenou, doufajíc, že matku rozumně ovlivní. Ale ta jen rozpačitě řekla: „Evo, máma si rozhoduje sama. Barunka s Tomáškem se na chatu už dlouho těšili, a Janička je ještě malá, jí bude dobře i doma.“ Malá? Janička je o rok mladší než Barunka, to snad není rozdíl! Došlo mi, že od Aleny nic nečekat – ona je jen ráda, že její děti mají přednost. A my s Honzou zůstali s tímto „spravedlivým“ rozhodnutím tchyně sami.
Teď přemýšlím, co dělat. Možná bychom měli všechno hodit za hlavu a odjet s Janičkou k moři, jak jsme plánovali. Ale mrzí mě, že Božena naši dceru tak snadno vyřadila ze svých plánů. Nebo promluvit s Honzou, aby konečně dal matce najevo, že to takhle nepůjde? Ale vím, že se s ní nerad pouští do sporů. Říká: „Evo, vždyť je to máma, miluje Janičku, jen se snaží být spravedlivá.“ Spravedlivá? To když jednu vnučku bere na chatu a druhou vám hodí jako balík?
Ještě jsem se nerozhodla, jak dál. Ale jedno vím jistě – nenechám, aby se Janička cítila odmítnutá. Pokud si Božena myslí, že může rozdávat své „spravedlivé“ rozkazy, plete se. Najdeme způsob, jak toto léto udělat pro Janičku nezapomenutelné – s chatou nebo bez. A tchyni ještě připomenu, že vnuci nejsou jen od Aleny. A pokud chce být babičkou pro všechny, ať se naučí domlouvat, ne jen poroučet. Mezitím se snažím nevybouchnout z té její „spravedlnosti“ a vymyslet, jak Janičce vysvětlit, proč babička jednala tak divně.