Víkend a já se vydala do veterinární kliniky, aby moje fenka dostala očkování. Čekala jsem ve frontě. Muž důchodového věku, trochu ošuntělý, ale upravený, se mi zdál povědomý. Přimhouřila jsem oči – soused, Jindřich Václav. Starý muž se nervózně pohyboval a volal doktora. Přistoupila jsem k němu.
„Co se stalo?“
„Sraženej pes, sebral jsem ho přímo z cesty. Potřebuje chirurga, hned.“
„Tatínku, a máš dost peněz?“
„Nevím, holčičko.“
Václav začal prohrabávat kapsy. Našel asi 900 korun. Rozjasnilo se mu v obličeji.
„To by mohlo stačit. Teď jsem vykládal pár věcí, byla příležitost.“
Pes, vypadající jako chrt, bědoval. Povzdechla jsem si. Podle něj to vypadalo na zlomenou nohu – 10 tisíc minimálně. Dobře oblečený muž držící v náručí přehnaně drahého servala se na nás otočil.
„Holčičko, no nemohl jsem tu potvoru nechat, no ne?“ povzdechl si Václav. „Vždyť na té cestě kňučela. A všichni jen projíždějí, mají naspěch. A tady živá duše umírá. Zavolám manželce, Boženě, ona má ještě asi 300 korun, přinese to, pro jistotu.“
Muž se servalem mě odtáhl stranou.
„Vy ho znáte?“
„Bydlí v sousedním domě. Měl třínožku. V patnácti jí to odešlo, německá ovčanda. Říká se, že ji taky našel sraženou a pánové se jí zřekli.“
„Chápu,“ odvětil muž a došel k recepci.
„Zavolejte chirurga a přijměte toho dědu se psem. Udělejte účet, já zaplatím, ale jeho peníze si vezměte. Jen mu neříkejte, kolik to stojí.“
Chirurg přišel. Účet vyšel na 17 tisíc. 900 korun dal Václav, zbytek muž se servalem – Jaroslav Ludvík. Dala jsem své fence injekci a šla domů. Václav čekal u operačního sálu. Ať už to trvalo krátce nebo dlouho, ten chrt začal po čase chodit kolem nás, s Václavem nebo jeho ženou – Boženou. Kulhal.
„Dobrý den, pane Václave.“
„Dobrý, holčičko.“
„Vidím, že vám ten pes zůstal.“
„Jo, syn našel majitele. Ale řekli, že na výstavy už se nehodí, že je k ničemu. No nic, uživíme se. Syn mu koupil granule, speciální, a různé vitamíny. A já si našel přivýdělek, dělám vrátného. Platí 12 tisíc. To vyjde.“ Pojmenovali ho Hvězda.
Za dva měsíce mě osud znovu zavál na stejnou kliniku. Náš stařičký Žofie se roznemohl. Čekali jsme ve frontě. A najednou – Václav! V náručí držel koťátko, hrozný pohled, pořezané a celé od dehtu. Nastal v řadě. Seděl, nervózně si prohlížel kapsy a počítal drobné. Bylo jich málo, viditelně se rozčiloval.
„Vzal jsem ho těm výrostkům. Zrůdy prokletý, pořezali ho, polili vařícím. To je hnus.“
„Jen aby tu nebyl ten se servalem,“ napadlo mě.
Dveře se otevřely a vešel Jaroslav Ludvík s Beowulfem. Upřel pohled na Václava, který právě přepočítával halíře. Z koťátka v jeho náruku kapala krev a lepkavý dehet.
„Karma, no to teda!“ zvolal Jaroslav Ludvík a zamířil k recepci.
„Přijměte dědu s tím kotětem, zaplatím já.“
Koťátko odnesli na operaci, Žofieho na vyšetření a Jaroslav Ludvík vše zaplatil, nakoupil, co bylo třeba, a odešel. Kočičku si Václav nechal a pojmenoval ji Fifinka.
Jaro. Šla jsem nakoupit přípravky proti klíšťatům pro naše zvířecí členy rodiny. Vešli jsme dovnitř a narazili na Jaroslava Ludvíka. Popřáli jsme si dobrý den.
„Jen tam chybí Václav s nějakou potvorou,“ zasmál se.
„Teď přijde,“ usmála jsem se.
Dveře se otevřely. Vešel Václav, něco zamotaného v bundě. A s ním jeho žena Božena.
„Co se děje?“ ptám se.
„No, Boženka tohohle ptáka vyrvala kočkám z ulice. Trochu ho potrhali. Ale jinak je to pěkný pták,“ řekl Václav a zpod promočené bundy vytáhl papouška – aru.
Sedla jsem si na židli. Jaroslav Ludvík začal hrabat v peněžence.
„Ten papoušek je domácí,“ poznamenala jsem. „Má určitě jméno. Třeba Věnceslav.“
Papoušek zvedl zkrvavenou hlavu, podíval se na mě a zakřičel: „Karma, karma!“
„Karma,“ povzdechl si Jaroslav Ludvík, vytáhl peněženku a zamířil k recepci. Václav se podrbal za uchem a spokojeně se usmál. „Tak teď, kdyžtak, sem budu vodit zvířata, je to tu laciný…“
Jaroslav Ludvík se rozhodl kliniku neopouštět a nechal tam svou vizitku. „Když přijde ten děda, Jindřich Václav, s jakýmkoliv zvířetem, volejte mi. Všechno zaplatím.“
Neutečeš – karma.
autorka: Elena Andriášová.