Tak tedy. Jeli jsme na návštěvu k tchýni. No jistě.
Bydlela v malé vesnici, v maličkém domku na samém okraji, a za ním? Les, říčka, jezero a rybařina. Čerstvý vzduch, ptáci, výpravy za houbami a borůvkami. Ráj pro mé dvě německé ovčáky. Které, mimochodem, pořídila manželka přes všechny mé námitky. Vždyť přece není možné chovat dvě takové obry ve třípokojovém paneláku v pátém patře.
Zkrátka a dobře.
Předhodili mi hotovou věc a slíbili. Slib zněl: „Venčit budou manželka a dcera.“
No jo.
Uvěřili byste? Já ne, a měl jsem pravdu. Venčil jsem je já a staral se o ně taky já.
A tak. Výjezd na venkov. Tedy cesta k tchýni do jejího domu. Pro mě to měl být odpočinek. Což se samozřejmě změnilo v hospodářské práce, opravy domku a dřinu na velké zahrádce. Když jsem pak padal únavou, na ryby ani houby jsem ani nepomyslel.
Jediní, komu bylo blaze, byli naši ovčáci. Svoboda. Běhej, kde chceš, dělej, co tě napadne. A já jim tiše záviděl.
Ale druhý den přivedli do domu… Kocoura.
Starého, černobílého, špinavého, blechami oblepeného…
Ovčáci stáli v předsíni a žadonili kňučivým vytím. Kocour, který seděl před nimi, předstíral pokoru a lítost. Tchýně, manželka a dcera – které se, pravda, příliš nenadřely při práci na zahradě nebo v domě, na to tu byl já – vypouštěly nadšené vzdechy, mávání rukama a slzy dojetí. Chválily ušlechtilost našich psů.
Kocour byl přijat s otevřenou náručí. Vyvařen, vysušen, nakrmen, hýčkán a zahrnut polibky. Pak se uvelebil v mém křesle. Mně zbyla stolička.
Pojmenovali ho Ubožáček.
Ale já dobře viděl v jeho pohledu a chování, že Ubožáček byl ve skutečnosti Grázlík s velkým G.
Celé dva týdny, co jsem odpykával trest na tchýnině statku, se to stvoření chovalo jako nebeský anděl. Hrál si se ženami i se psy. A získal si jejich náklonnost, respekt i lásku.
Měl jsem ještě slabou naději, že ho tam aspoň necháme, ale…
Po krátké bitvě, kterou vyhrála dcera, zabalila tchýně svému miláčkovi pamlsky, políbila ho na čumák a odvezli jsme si ho domů.
No a doma ukázal, co umí. Nejprve demonstroval dvěma pořádným psům, kdo je v bytě pánem. Z té šarvátky odešli ovčáci s podřenými čumáky a hlubokým pochopením tragické chyby, které se dopustili.
Manželka a dcera Ubožáčka zbožňovaly. Kočky umějí najít cestu k ženskému srdci – narozdíl ode mě.
No ano.
Teď jsem venčil dva ovčáky na vodítkách a Ubožáčka, který se procházel volně. Jediné plus těch procházek? Psi šli jako přibití, rovně a ukázněně po mé straně. Podívat se na hrdě kráčejícího kocoura se zvednutým ocasem se neodvažovali. Hleděli buď před sebe, nebo doprava.
A sousedé se divili: „Jak jste ty pejsky tak vycvičil? To je radost se na ně dívat! Jako na přehlídce!“
Já se jen trpce ušklíbl. Ubožáček by vycvičil kohokoli.
Obvykle si lehl doprostřed trávníku a my jsme s psy chodili kolem něj. Pozoroval nás přísným pohledem šéfa. Psi na mě hleděli prosebně.
Dvě bojová plemena, mimochodem zakázaná k chovu, se tu objevila bez náhubků a vodítek. Jejich pán, který se přistěhoval před pár dny, asi chtěl všem ukázat, kdo je tady nový vládce.
Nejdřív rozprášili všechny místní kočky a poslali k veterináři pár psů, kteří se s nimi chtěli utkat.
A když jsme vyšli my, měli celý dvůr pro sebe. Protože všichni ostatní se rozutekli.
Uviděli moje ovčáky v sevřeném šiku a Ubožáčka.
A rozhodli se potichu připlížit a zaútočit.
Jejich pán, jak jsem pochopil, nejenže neprotestoval, ale dokonce to začal natáčet na telefon.
Přiblížili se a vyrazili zpoza keřů. První oběť měli jasnou – ovčáky. Doufali, že psi na vodítkách neutečou.
Mě a Ubožáčka si tito pekelníci schovali na závěr. A to byla chyba.
Když psi spatřili řítící se bulteriéry, trhli vodítky tak prudce, že jsem sletěl na zem. Snažili se utéct, což samozřejmě nešlo, a já, se zavřenýma očima, si už představoval ten horor a to, jak budu muset vyskočit, křičet, mávat rukama a prokázat odvahu.
Ale z nás všech odvahu projevil jen Ubožáček. V zlomku vteřiny se z válejícího se pozorovatele proměnil v běsnící bouři.
Zvuk, který vydal, když skočil prvnímu psovi na hlavu, by mohl závidět i požární poplach.
Během vteřiny byl první bulteriér bez poloviny čumáku a druhý – nejdřív se přikrčil, pak viděl rychlost a neúprosnost pomsty, schoval ocas, zaječel a utíkal zpět k pánovi.
A ten to pořád natáčel. Asi nevěřil vlastním očím. A ano. Bylo to živé vysílání.
Tak tedy.
Bulteriéry teď venčí na vodítku a s náhubkem. Ale jen v době, kdy já nevodím Ubožáčka a ovčáky.
Protože když na nás narazí, schovávají se za svého pána, kňučí a… no, trochu se počůrají. Aby se té ostudy vyhnuli, venčí je teď brzo ráno a v noci.
Ovčáci teď Ubožáčka olizují a nehádají se s ním. A upřímně – i já mu děkuju. Kdyby nebylo jeho…
Takže můj vztah k Ubožáčkovi se dost změnil. Když manželka s dcerou nejsou doma, přinesu pár piv a dvě solené rybičky.
Pivo vypiju sám, ale rybky poctivě rozdělím s naším ochráncem.
Ovčáci sedí a tiše koukají. Neprotestují. Protože psi jsou chytrá stvoření.
Někdy ke mně kocour přijde a nechá se pohladit. Ale vTak si říkám, jestli tentokrát nepřivedou divočáka.