Josef Novák nikdy nedělal dary své ženě, se kterou šťastně prožil celých dvacet let. Prostě k tomu nikdy nedošlo. S Věrou se vzali rychle, měsíc po seznámení.
Ani schůzky nebyly dlouhé a bez dárků. Přijel do vesnice, kde Věra bydlela, zapískal pod jejím oknem. Vyběhla z domu a spolu seděli na lavičce u branky až do půlnoci, občas si vyměnili pár slov.
Poprvé ji políbil až při svatbě. Život pak šel svou cestou s každodenními starostmi. Josef se stal výborným hospodářem. Choval hodně dobytka. Věra byla také pilná. Zahrádka jí všem sousedkám záviděla. Přišly děti. Plenky, dupačky, dětské nemoci. Na dary nebyl čas. Svátek? Jen obyčejné jídlo u stolu. Tak plynul jejich život – nenápadný, prací naplněný, ale klidný.
Jednou jel Josef s kamarádem na trh prodávat brambory a slaninu, zrovna před osmým březnem. Nedávno prohlédl sklep a rozhodl se prodat přebytečné zásoby. Slanina taky – co by ležela, brzy bude čerstvá. Stál tedy na trhu. Mráz příjemný, ne silný, voněl jarem. Prodával se mu nečekaně dobře. Slanina zmizela jako pára nad hrncem, brambory rozebrali rychle. „Dobré peníze,“ pomyslel si Josef spokojeně, „Věrka bude mít radost.“
Složil pytle do sousedova auta a vydal se po obchodech. Manželka mu řekla, ať nakoupí pár drobností.
Jako obvykle nejdřív zajel do krčmy na skleničku – na oslavu úspěšného prodeje. Nebyl sice opilec, ale věřil, že když si nedá panáka při dobrém obchodě, příště štěstí nebude. V lepší náladě pak kráčel po rušné ulici, rozhlížel se po výlohách, kolemjdoucích. A najednou jeho pohled uvízl na jedné scéně. Před výlohou stála mladá dvojice. Dívka svěží a jemná jako její mladý průvodce.
Dívka okouzleně hleděla na šaty vystavené v okně obchodu.
„Aničko, pojď dál, copak se tak díváš na ty šaty?“
„Podívej, jaká krása, seděly by mi.“
„No a co, jenom hadry.“
„Blbče Honzo, to je móda! Retro. Daruj mi je na osmičku, ano?“
„Aničko, víš přece, že peníze máme jen tak tak. Když to koupím, budeme měsíc jíst jen brambory.“
„Nějak to zvládneme, Honzíku… já je tak chci. Už rok jsme manželé a tys mi nikdy nedal dárek, ani na Vánoce.“
„Aničko, co se mnou děláš? Zase budeme měsíc jíst jen zelí?“
„Honzíčku, já tě miluju,“ Anička ho bez ostychu políbila a táhla ho do obchodu.
Mladík pokrčil rameny, když si všiml Josefova pohledu – no co, bratře… ženský jsou ženský. Za chvíli pár vyšel z obchodu. Anička se šťastně smála, vděčně se tiskla k muži. Pak zmizeli v davu.
Josef se zamyslel. Stál a díval se na šaty ve výloze. Opravdu pěkná věc. Jednoduché, s květinovým vzorem, připomínalo Věrinu zástěru, kterou nosila, když se spolu scházeli.
A v srdci mu něco zašimralo. Snad vzpomínka na mládí, či vidění sebe v té mladé dvojici. V žilách mu proběhlo dávno zapomenuté vzrušení. Najednou si pomyslel: „A já Věře nikdy nedal dárek. Vždycky nebyl čas. A zdálo se mi to jako zbytečnost. A podívej se, Honza je ochotný jíst póvl, jen aby udělal ženě radost. Takže ji opravdu miluje. A já? Mám Věru rád? Před svatbou se mi zdálo, že ano. Pak se to nějak rozplynulo. Žili jsme, jak žijeme. Ani si nic pořádně nepamatuju. Jen samá práce. Ach, život je divná věc!“
To cizí štěstí, které odposlechl, ho oslepilo tak, až ho rozbolelo u srdce, a zatoužil ho také zažít.
Rozhodně vešel do obchodu. Mladá prodavačka k němu přiskočila:
„Mohu vám pomoci?“
„Pomozte, dcero. Potřebuju ty šaty, co visí v okně na panence.“
„Ó, to je letos móda, retro styl, čisté hedvábí. Vaše dcera bude mít radost.“
„To není pro dceru, pro manželku,“ zamračil se Josef.
„Ó, to je krásné,“ zažvatlala dívka, balíc nákup. „Kolik stojí?“
Když řekla cenu, Josef ztuhl. To bylo víc, než čekal.
„Proč tak drahé?“ odsekl.
Prodavačka shovívavě vysvětlila:
„To navrhl slavný módní návrhář.“
Josef se zamyslel. Bálo se mu peněz. Ale pak se mu znovu vybavila Aniččina šťastná tvář. A rozhodl se.
„Beru,“ odpočítal bankovky a spokojeně vyšel s taškou z obchodu.
Kamarád už na něj čekal. Cesta domů byla veselá. Kamarád se chlubil, jaký měl výnosný den. Všechno, až do halíře, vozí domů.
„A ty jak?“
„Co jako?“
„Hodně jsi vydělal?“
„Co počítáš něčí peníze?“ vyjel na něj Josef.
„Dobře, dobře, proč se zlobíš?“ podivil se kamarád jeho náhlé špatné náladě.
Doma Věra ještě nebyla. Josef šel nakrmit dobytek, uklidit hnůj, nalít vepřům. Pracoval, ale na srdci mu bylo těžko. Koupil dárek, udělal dobrý skutek, tak proč to nepřináší radost? Plivl si a šel do domu. Nalil si štamprli a vypil, pak ještě jednu. Jakžtakž se uklidnil.
Zabouchly dveře. Věra přišla. Jako vždy vážná. Uviděla manžela u stolu:
„Co tu sedíš? Jak jsi prodal?“
„Dobře. Tady jsou peníze.“
Věra je přepočítala.
„Nějak málo, prodělal jsi?“
„Ne, jen… stala se taková věc. Zbytek peněz je v té tašce.“
Věra vytáhla šaty.
„Tohle jsi koupil Natálce? Ale jsou jí moc velké, peníze vyhazoval zbytečně.“
„To je pro tebe,“ najednou nesměle řekl Josef, „dárek na osmičku.“
„Pro mě?“ nevěřícně povytáhla obočí”Věra se na něj zadívala s očima plnýma slz, a Josef poprvé po letech pochopil, že i malý dárek může probudit velkou lásku.”