Vratislav si zavazoval tkaničky u bot v předsíni, náladu měl mizernou. S manželkou se ráno pohádali. Alena stála opřená o futra dveří, ruce zkřížené na hrudi, oči zarudlé od slz. Únava a vrásky na jejím obličeji byly výraznější, přitom jí bylo teprve osmatřicet – ještě zdaleka ne stará.
Cítil její pohled na sobě. Vratislav se sesunul na pohovku, opřel lokty o kolena a nechal velké ruce volně viset. Zíral prázdně na protější zeď, pohled unavený a vyčerpaný.
„Aleno, už to takhle dál nejde, chápeš?“ promluvil chraplavě. „Jsem unavenej z tvých nemocnic, léků, lékárniček v lednici, v koupelně, na nočním stolku. Prostě nám to nejde! Proč si to sobě i mně takhle komplikuješ?!“
„Vrátko, prosím, naposledy. Myslíš, že je pro mě lehký pokaždý doufat, slyšet tlukot srdce, a pak se znovu srovnávat s těmi hroznýma slovama: ‚Zastavilo se. Nepřijalo se.‘“
„Aleno, přestaňme s tím, prosím. Děti prostě nebudou. Tisíce párů žije bez dětí a nikdo z toho neumírá.“
„Vrátko, prosím tě!“ Alena se začala po dveřích sesouvat, jako by chtěla kleknout.
Vratislav vyskočil, chytil ji za ramena a pevně, až bolestivě ji objal. Oba už nebyli mladí, ale ještě ne staří, aby se takhle trápili. Vratislavovi bylo šestapadesát, vypadal skvěle na svůj věk – upravený, s hladce oholenou tváří až do modra, širokou bradou a hustými, lehce prošedivělými vlasy.
„Dobře, dobře, zajedu dneska do kliniky, nechám tam vzorky,“ hladil ji po zádech, zatímco se Alena v jeho sevření lehce chvěla. „Přestaň, nesmíš se nervovat, musíš být silná. Co kdybychom počkali, třeba půl roku?“ trochu se odtáhl a podíval se jí do uplakaných očí.
„Ne, musíme teď, doktor řekl…“
„Oni pořád něco říkají,“ odstrčil ji nervózně Vratislav, přehodil si přes rameno koženou brašnu a chystal se odejít. „Pořád to samý, pořád to samý, a výsledek je vždycky stejnej.“
„Vrátko!“ křikla za ním Alena, ale muž už mačkal tlačítko výtahu v chodbě.
„Zajedu, slibuju.“
Alena se trochu uklidnila, utřela slzy, vzala si předepsané léky – hormony, vitamíny. Pak se začala chystat na odchod, odpoledne měla zase návštěvu v klinice. Bylo to už desáté IVF. Alena nepřestávala zkoušet, slyšela, viděla v poradně i na lůžkovém oddělení ženy, které podstoupily i dvacet pokusů a nosily děti v šestapadesáti, v osmapadesáti… A jí bylo teprve osmatřicet.
Manžel slib dodržel, zajel do kliniky a večer odletěl na služební cestu. Často před kamarádkami i neznámými ženami v čekárnách žertovala, že manžel přijíždí jen „odevzdat materiál“, zbytek času pracuje. Takhle žili už skoro deset let. Vratislav se ve světě prosadil, mnohého dosáhl. Alena byla vždy jeho pevným zázemím, věřila v něj, i když potřetí prodělal a ocitli se v dluzích v podnájmu. Půjčovala mu peníze od přátel, od rodiny, poslouchala ponižující řeči o lehkomyslném Vratislavovi, ale půjčovala si dál, aniž by litovala sebe.
Všechno splatili, když se mu začalo dařit. Dosáhl svého. Teď měli velký byt v centru, stavěli rekreační dům v klidné oblasti, patnáct minut od městského shonu. Oba měli solidní auta, jezdili na dovolenou minimálně dvakrát ročně. Ale Alena se nenaplnila jako matka. Všechno své zdraví, celou sebe zasvětila manželovi, a teď chtěla jen jedno – dítě.
Léta pracovala jako recepční v kosmetickém salonu. Nebyla ctižádostivá, žila pro rodinu, pro manžela. Dodnes tam pracovala, znala všechny klientky, práci měla ráda.
Alena podstoupila další známý postup. Teď už jen čekala a dodržovala předpisy. Manžel jí z cesty neustále volal, ptal se na její zdraví.
„Alenko, nezajdeš na víkend do Karlových Varů?“ rozjařeně se ptal jednoho večera po práci.
„Jaký Karlovy Vary, Vrátko, venku je listopad, co bychom tam dělali?“
„Jsou tam skvělý hotely s vytápěnýma bazénama na střeše. Utekli bychom si odpočinout, tobě by prospělo rozptýlení. Ta obchodní dohoda vyšla, měl jsem z toho strach…“
„Ale já mám práci.“
„Kašli na to, kolikrát jsem ti říkal – skonči s tím.“
„Vrátko, mě to baví. Nemůžu na dlouho, Líba je na marodu.“
„Nemusíš na dlouho, jen na víkend! Zítra přijedu odpoledne, věci do kufru a jedeme. V pondělí ráno můžeš bejt ve městě, stejně já taky musim.“
Ty dva dny si skvěle odpočinuli. Vratislav byl nadšený ze svého úspěchu, neustále manželce vyprávěl, jak elegantně přehrál tři konkurenty a vyjednal skvělou smlouvu.
„V příštích třech měsících žádný služebky,“ objímal ji v útulném třípokojovém apartmáAlena se usmála na svou malou dcerku a poprvé po letech cítila, že její život má znovu smysl.