Jmenuji se Jana a je mi šestatřicet. Už šest let žiju v manželství a vychovávám tři děti. Nejstaršímu, Tomášovi, je pět let. Nejmladší, Aničce, tři. A tomu nejmenšímu, Jakubovi, teprve půl roku. Nepracuji, zůstávám doma a starám se o děti. Do práce jsem šla jen jednou – po vysoké škole, před mateřskou. Po zbytek času jsem maminka. A víte, není to tak lehké, jak se může zdát.
Petra jsem potkala téměř v třiceti. Tehdy mé kamarádky už zakládaly rodiny, zatímco já stále pobíhala mezi kanceláří a podnájmem. Byl vysoký, charismatický, sebevědomý. Sportovní minulost, vedoucí oddělení. Nedovedla jsem si představit, že by se takový muž mohl zajímat o mě. Ale pak mě pozval, abych se seznámila s jeho matkou – a v tu chvíli mi došlo, že to myslí vážně.
Paní Marie, jeho matka, byla překvapivě laskavá a milá pro svůj věk. Hned na začátku řekla: „Opatrovej tu holku.“ Za pár měsíců jsme se vzali.
Když se narodil Tomáš, dala jsem výpověď a cele se ponořila do mateřství. Pak přišla Anička a teď nedávno i malý Jakub. Své děti nenechávám ani na vteřinu bez dozoru. Tomáš chodí na tancování a kreslení, Aničku zatím učím doma. Do školky nechodí, protože jsem doma, a upřímně věřím, že jsem dobrá matka. Mým dětem je teplo, útulno a zajímají se o svět.
Ale v jednu chvíli se všechno začalo hroutit. Po třetím porodu jsem přibrala. Teď vážím kolem osmdesáti kil, ačkoli dříve jsem byla drobná – padesát, maximálně dvaapadesát. Tehdy jsem pravidelně chodila do posilovny, dělala si manikúru, starala se o sebe.
Teď nemám ani čas, ani sílu. Pokud se pokusím zacvičit si, Jakub začne brečet, Anička žadoní o pití a Tomáš volá, abych se podívala na jeho obrázek. Někdy prostě fyzicky nemohu vstát z gauče – kvůli bezesné noci, kvůli nočnímu krmení, kvůli vyčerpání. Nestěžuji si, tak to prostě je.
Nejprve Petr žertoval. Říkal mi „buchtička“, „medvídek“. Tvrdil, že jsem měkčí – v obou významech toho slova. Smála jsem se s ním. Pak ale žerty skončily.
Minulý pátek jsme obědvali. Dala jsem si na talíř tři řízky – celý den jsem byla na nohou, nic jsem nejedla. A vtom Petr doslova vytrhne můj příbor, sebere dva řízky a s ledovým výrazem pronese: „Musíš zhubnout.“ A pak ještě dodá: „Když se zajímu o jinou ženu, bude to tvoje vina. Ne moje.“
Seděla jsem jako omráčená. Bylo mi z toho mdlo. Ano, vím, že jsem přibrala. Ano, nepoznávám se v zrcadle. Ale nezasloužím si aspoň trochu úcty? Porodila jsem mu tři děti. Vzdala jsem se kariéry. Vzdala jsem se sebe sama.
Ráda bych si zajela na manikúru, pedikúru, na masáž. Ráda bych si koupila krásné šaty. Ale nemáme na to čas ani peníze. Všechno jde na děti, na kroužky, na splátky. Petr je vedoucím, musí vypadat dokonale. Pomáháme i jeho matce. A já? Dělám si večer masky z ovesných vloček a medu, až děti usnou.
Nekoupila jsem si nic nového už přes rok. A i když vejdu do obchodu, odcházím s pláčem. Protože všechno je malé, všechno je těsné. Protože už nejsem ta, co bývala.
Ztratila jsem víru, že budu zase štíhlá jako dřív. Zbývá mi jen naděje v paní Marii – že nenechá Petra rozbít naši rodinu. Protože už se necítím jako manželka. Jen jako matka a uklízečka. Ale nestačí to, aby mě alespoň trochu respektovali?…