Dnes mi znovu přišlo na mysl, proč to celé dopadlo tak, jak dopadlo. V rodinách, kde je více dětí, je skoro vždycky jeden „oblíbenec“ a druhý… no, ten přebytečný. Toho milovaného hájí všichni, litují ho, podporují. Ten druhý, ten nevhodný, nese vinu za každé rodinné neštěstí. U nás to bylo přesně tak.
Maminka zbožňovala mého mladšího bratra Václava. A já? Já byla ta „omylem“. Jednou mi v hádce řekla: „Kdyby nebylo tebe, nerozvedla bych se s tvým otcem.“ Ta věta ve mně uvízla tak hluboko, že ji ani po letech nedokážu vytěsnit. Tenkrát jsem nechápala, jak může matka něco takového říct svému dítěti. Já jsem si přece neřekla, aby se mnou otěhotněla. Nemůžu za to, že jsem se narodila. Ale maminka to zjevně viděla jinak.
Po rozvodu mě dala k otcovým rodičům – k babičce a dědečkovi. Bylo mi sedm. Najednou jsem se ocitla v cizím domě, bez mámy. Babička s dědou ke mně byli laskaví. Stali se mou pravou rodinou. Maminka mezitím s Václavem. Starala se, běhala kolem něj, tahala ho z problémů, i když už byl dospělý a motal se pořád do nějakých špinavých historek. Platila jeho dluhy, zachraňovala ho před policií, bílila jeho reputaci.
Pak prodala svůj velký čtyřpokojový byt v centru, aby mu koupila vlastní. Dozvěděla jsem se to až zpětně, od známých. Na mě to ani nenapadlo. Vložila do něj všechno – lásku, peníze, nervy. A na mě zapomněla, jako bych nikdy neexistovala.
Dávno žiju v jiném městě. Vzala jsem se, vychovala dceru. Teď už máme i vnoučka – naše holka porodila kluka a bydlí v bytě, který jí zůstal po mých prarodičích. Žijeme v klidu, v pohodě, nikomu nic nedlužíme. S matkou jsme se moc nestýkaly. A já s ní taky ne. Proč? Byly jsme si cizí.
A pak přišlo něco, co všechno změnilo.
Maminka si zlomila krček stehenní kosti. V nemocnici řekli, že potřebuje operaci, placenou. A hádejte, kdo ji plati? Já. Ano, já. Ze svých peněz. Protože přece jen – byla to moje matka. Nechtěla jsem, aby trpěla.
Ale po operaci se ukázalo, že potřebuje dlouhou rehabilitaci a někdo musí být s ní – starat se, pomáhat, vařit, mýt, vozit po doktorech.
A tady Václav nečekaně „předal míč“ mně. Začal volat, přemlouvat, pak tlačit: „Ty musíš! Jsi přece dcera!“
Odmítla jsem.
A to teprve začalo… Oba – matka i bratr – na mě začali útočit. Obviňovat mě. Připomínali si staré křivdy, které jsem jim (údajně) způsobila. Matka říkala: „Já tě porodila, vychovala!“ A já poslouchala a myslela si: Co vlastně ve mně vychovala? Poslala mě k cizím lidem a zapomněla? Lásku, péči, něhu – to všechno dostal jen jeden. Jen Václav.
Tak proč teď, když je jí zle, si vzpomněla na mě? Kde jsem byla v jejím životě předtím?
Nedokázala jsem se ovládnout a řekla to na rovinu:
„Mami, ty jsi si vybrala. Vsadila jsi na jedno dítě, dala jsi do něj všechno. To druhé jsi odložila. Teď je čas sklízet. Tady máš svého miláčka. Je silný, dospělý muž. Ať se teď stará on. Už nejsem ta holčička, které můžeš říct ‚musíš‘. Nikomu nic nedlužím.“
To se jim nelíbilo. Začali mě urážet. Říkali, že nemám srdce, že jsem krutá, nevděčná. Ale uvnitř jsem už necítila nic.
Žádnou vinu. Jen hořkost. Hořkost z toho, jak nespravedlivě se náš rodinný příběh vyvinul.
Teď máma leží v rehabilitačním centru. Václav ji navštěvuje, jak umí. A já? Žiju svůj život. Občas se mi zdá o babičce – té, která mě vzala k sobě, utírala mi slzy a četla mi pohádky. Jen ona mi byla skutečnou matkou.
Ať si říkají, že jsem zatrpklá. Je to pravda. Nejsem světec. Ale nejsem ochotná znovu dát kus sebe těm, kdo se mě kdysi vzdali.