V sobotu jsem vyrazil do veterinární kliniky, aby moje fena dostala očkování. Čekal jsem ve frontě. Všiml jsem si staršího muže, trochu ošuntělého, ale upraveného. Připadal mi povědomý. Podíval jsem se blíž – byl to sousod, Josef Novák. Starý pán nervózně pobíhal a volal doktora. Přistoupil jsem k němu.
– Co se děje?
– Psa srazilo auto, našel jsem ho přímo na silnici. Potřebuje urgentně operaci.
– Dědo, máte na to dost peněz?
– To nevím, synku.
Novák začal prohrabávat kapsy. Sesbíral asi 900 korun. Rozjasnilo se mu v obličeji.
– To by mělo stačit. Minulý týden jsem něco přivydělal, naštěstí.
Pes, vypadající jako chrt, bolestivě kňučel. Povzdechl jsem si. Podle stavu psa – zlomené nohy, minimálně 10 tisíc. Dobře oblečený muž, který držel v náručí přehnaně drahého bengálského kocoura, se na nás otočil.
– Synku, nemohl jsem tu potvoru nechat na silnici, povzdechl si Novák. Křičel tam bolestí. A lidi jen projíždějí, spěchají. A přitom tam trpí živá duše. Zavolal jsem manželce, Máří, ona má ještě asi 300 korun, přinese je, pro jistotu.
Muž s bengálcem mě odtáhl stranou.
– Znáte ho?
– Bydlí vedle. Měl tři nohy, starého psa. Německou ovčanda, dožila patnáct let. Taky prý sraženého, původní majitelé se ho zřekli.
– Chápu, odpověděl muž s bengálcem a zamířil k recepci.
– Zavolejte chirurga a přijměte toho dědu se psem. Udělejte fakturu, zaplatím já, ale od něj vezměte jeho peníze. Jen mu neříkejte, kolik to stojí.
Přišel chirurg. Účet vyšel na 17 tisíc. 900 korun dal Novák, zbytek muž s bengálcem – Petr Dvořák. Nechal jsem psa naočkovat a šel domů. Novák čekal u operačního sálu. Čas ubíhal, a ten chrt začal běhat poblíž nás, s Novákem nebo jeho ženou Máří. Trochu kulhal.
– Dobrý den, Josefe Nováku.
– Dobrý den, synku.
– Vidím, že jste si toho psa nechali.
– Ano, syn našel původní majitele. Ale řekli, že na výstavy už se nehodí. Že ho nechtějí. No nic, uživíme ho. Syn mu koupil speciální granule a vitamíny. A já si našel přivýdělek, dělám vrátného. Platí mi 12 tisíc. Všechno v pořádku. Pojmenovali jsme ho Blesk.
Za dva měsíce mě osud zavedl znovu na tu samou kliniku. Náš starý kocour Ríša nebyl ve formě. Čekali jsme ve frontě. A najednou přichází Novák. V náručí drží kotě, strašné na pohled – pořezané a od oleje. Začal znovu přehrabovat kapsy, počítat peníze. Bylo jich málo, viděl jsem, jak se trápí.
– Vzal jsem ho mladíkům. Zrůdy proklaté, pořezali ho, polili olejem. Samá zloba.
– Jen aby tu nebyl ten s bengálcem, pomyslel jsem si.
Dveře se otevřely a vešel Petr Dvořák se svým kocourem Felixem. Upřel pohled na Nováka, který přepočítával drobné. Z koťátka kapala krev a olej.
– Karma, no jasně! zvolal Dvořák a šel k recepci.
– Přijměte dědu s tím kotětem, zaplatím já, řekl.
Kotě odnesli na operační sál, Ríšu prohlédli, a Dvořák zaplatil, nakoupil potřeby a odešel. Novák si kotě nechal, pojmenoval ho Mates.
Přišlo jaro. Šel jsem nakoupit prostředky proti klíšťatům pro naše mazlíčky. Ve dveřích jsem potkal Dvořáka. Pozdravili jsme se.
– Nováka s nějakým zvířátkem tu dnes chybí, zasmál se.
– Vždyť už přichází, usmál jsem se.
Dveře se otevřely. Vešel Novák, v bundě něco zabalené. A s ním manželka Máří.
– Co se stalo? zeptal jsem se.
– Máňa vytáhla tohoto ptáka od pouličních koček. Má ho celého oškubaného. Ale je hodný, řekl Novák a vytáhl z promočené bundy papouška ara.
Sedl jsem si. Dvořák začal hrabat v tašce.
– Ten papoušek je určitě něčí domácí, řekl jsem. Nejspíš má jméno. Třeba Karel.
Papoušek zvedl oškubanou hlavu, podíval se na mě a zakřičel: „Karma, karma!“
– Karma, povzdechl si Dvořák, vytáhl peněženku a šel k recepci. Novák si poškrábal hlavu a spokojeně se usmál. – Odteď, když něco najdu, budu chodit sem, tady to vyjde levněji…
Dvořák se rozhodl kliniku neopouštět a nechal tam svou vizitku. – Když přijde děda, Josef Novák, s jakýmkoli zvířetem, zavolejte mi. Všechno zaplatím.
Před osudem neutečeš – to je prostě karma.