Rozvedli jsme se, protože manželka odmítala vařit
Minulý týden jsme se s manželem tak pohádali, že jsem ho vyhodila z bytu. Teď bydlí u své matky v Liberci a já se snažím dát dohromady po deseti letech manželství, které se proměnilo v noční můru. Tchýně je v šoku, volá a prosí, abych vrátila jejího „ubohého chlapečka“, ale je mi jedno, co si myslí. Unavilo mě být služkou ve vlastním domě.
I moje máma mě nepodpořila:
„Jitko, zbláznila ses? Zůstaneš sama s dítětem! Proč na Honzu tak nadáváš? Vždyť je to dobrý chlap – nepije, nebije, peníze nosí!“
Vdala jsem se za Honzu, když mi bylo sotva dvacet. Tehdy jsem byla naivní holka věřící v lásku až za hrob. Díky babičce jsem měla vlastní byt, takže jsem nebyla žádná chudá nebešťačka. Rodiče se rozvedli, ale táta a jeho rodina mě neopustili. Právě jeho matka mi pomohla s bydlením. Do tohoto bytu jsme se s Honzou nastěhovali po svatbě. On neměl nic – jen podíl na matčině trojpokojáku, ale mně to nevadilo. Myslela jsem, že láska je důležitější.
Za půl roku jsem otěhotněla. Naše dcera Anička se narodila, když mi bylo právě jednнадцаt. Po mateřské jsem zůstala bez práce. Najít novou bylo skoro nemožné: s malým dítětem, které pořád marodilo, se zaměstnavatelé nechtěli zdržovat. „Máte dceru? Promiňte, nehodíte se,“ slyšela jsem znovu a znovu. Pomoc nebyla – ani tchýně, ani moji příbýzní nemohli s Aničkou hlídat. Uvízla jsem doma, točila se mezi plenkami, hrnci a úklidem.
Honza pracoval v sousedním městě, vracel se pozdě a skoro jsme se neviděli. Všechny domácí povinnosti ležely na mně. Ani odpadky nevynesl – natož aby si umyl talíř. Netroufla jsem si ho obtěžovat – vždyť byl unavený, vydělával! Vinila jsem se, snažila se být dokonalou ženou, dřela jako kůň, abych mu vyšla vstříc. Ale Honza začal reptat:
„Ty máš život jako v pohádce! Dceru odvedeš do školky a váleíš se. Nemůžeš najít práci? Podívej se, v jaké bídě žijeme!“
Jeho slova pálila. Cítila jsem se provinile, jako bych opravdu jen seděla na jeho krku. Snažila jsem se víc – vařila, uklízela, skoro mu nosila bačkory v zubech. Ale hádky o peníze přicházely čím dál častěji. Honza tvrdil, že je pro něj těžké nás uživit, a tchýně přilévala olej do ohně: „Můj chlapeček je vyčerpaný, kvůli tobě je z něj stín!“
Nesnesla jsem ten tlak a našla si práci. Lítala jsem jako blázen – vodila Aničku do školky, mlela v kanceláři, večer ji vyzvedávala u mámy. Výplata byla slušná, dokonce vyšší než Honzova. Ale doma se nic nezměnilo. Po dvou týdnech zase vybuchl:
„Lednice prázdná! Večeře není! Proč mám po práci ještě vynášet odpadky?“
„A chceš, abych s dítětem a igelitkou šla do školky?“ odsekla jsem.
Honza vyzvedával Aničku od mámy a čekal na mě doma. Vracela jsem se v osm večer, vyřízená, a na gurmánské večeře nebyl čas. Vařila jsem něco rychlého, občas sáhla po полуфабрикатах. Ale Honzovi se to nelíbilo:
„Všechny ženy to stihnou, ty jsi nějaká výjimka?“
„Všichni chlapi vydělávají a nefňukají!“ odvětila jsem. „Když pracujeme oba, podělíme se o povinnosti!“
Moje výplata byla vyšší, ale všechny domácí práce stejně ležely na mně. Honza tvrdil, že vaření a uklízení je „ženská práce“, a ponižovat se nehodlal. Dával příklad svého otce: „Tohle je pořádný chlap!“ Neudržela jsem se:
„Tvůj otec si koupil byt sám, nežil na účet manželky! Když se ti tady nelíbí, běž za mámou!“
Honza si sbalil věci a odešel. Tchýně hned začala volat, prosila, abych ho vzala zpět: „Lidi se budou smát! Mysli na dceru!“ Ale mně jsou řeči ostatních ukradené. Unavilo mě být služkou pro člověka, který neváží ani mě, ani mou práci. Anička je se mnou, a zvládneme to. Ale občas se ptám sama sebe: jak jsem k tomu došla? Proč jsem mu to všechno dovolila? Láska mě oslepila, ale teď vidím jasně: Zasloužím si víc.