**Příběh o Zuzaně a Rostislavovi**
Rostislav si zavazoval tkaničky u bot v předsíni, nálada mizerná. Od rána se hádali se ženou. Zuzana stála opřená o futra dveří, zkřížené ruce na hrudi, oči zarudlé od pláče. Únava a vrásky na jejím obličeji byly výraznější, a přitom jí bylo teprve osmatřicet – nebyla stará.
Když ucítil její pohled, Rostislav se posadil na podsedák, opřel lokty o kolena a nechal své velké ruce volně viset. Upíral prázdný pohled na protější zeď – vyčerpaný, jako by už nemohl dál.
“Zuzano, já to už nevydržím, rozumíš?” zachraptěl. “Jsem unavený z tvých nemocnic, léčebných procedur, lékárniček v ledníčku, v koupelně, na nočním stolku. Prostě to nejde! Proč si to děláš – proč si to děláme?!”
“Rosti, prosím, naposled. Myslíš, že je pro mě snadné pokaždé doufat, slyšet tlukot srdíčka, a pak ty strašné slova: *zamrzlo, neuchytilo se*…?”
“Zuzano, zastavme to. Není to nutné! Tisíce párů žije bez dětí a nikdo na to neumírá.”
“Rosti, *prosím*!” Zuzana se začala pomalu sklouzávat po veřejích, jako by byla připravená pokleknout přímo tady.
Rostislav vyskočil, chytil ji za ramena, zvedl a pevně ji objal. Oba nebyli mladí, ale ani staří na to, aby se tak trápili. Bylo mu šestapadesát, vypadal skvěle na svůj věk – uhlazený, s pečlivě oholenou tváří do modra, širokou bradou a hustými prošedivělými vlasy.
“Dobře, dobře, zajedu dnes do kliniky, odevzdám materiál,” hladil ji po zádech, zatímco Zuzana se v jeho sevření lehce chvěla. “Přestaň, nesmíš se stresovat, musíš být silná. Co kdybychom počkali, řekněme půl roku?” Mírně se od ní odklonil a zadíval se do její uplakané tváře.
“Ne, musíme teď, doktor řekl—”
“Vždycky něco říkají,” nervózně ji odstrčil Rostislav, přehodil si koženou brašnu přes rameno a chystal se odejít. “Pořád to samé, pořád stejné, výsledek nikdy jiný.”
“Rosti!” vykřikla za ním Zuzana, zatímco on už mačkal tlačítko výtahu v chodbě.
“Zajedu, slibuju.”
Zuzana se trochu uklidnila, utřela slzy, vzala si předepsané léky, vitamíny, hormony. Připravila se na odchod – klinika po obědě. Bylo to už desáté IVF, ale nevzdávala to. Viděla v poradně i v nemocnici ženy, které podstoupily dvacet pokusů a v šestačtyřiceti, osmačtyřiceti to nakonec dokázaly. A jí bylo teprve osmatřicet.
Manžel slib dodržel, zajel do kliniky a večer zase odletěl na služební cestu. Kolikrát už Zuzana vtipkovala před kamarádkami nebo i před skoro neznámými ženami v čekárně u gynekologa: *”Manžel přijíždí jen odevzdat materiál, jinak pořád pracuje.”* Žili takhle už deset let. Rostislav se prosadil, dosáhl úspěchu, Zuzana byla vždy jeho pevným zázemím. Věřila v něj, i když potřetí prodělal a ocitli se v dluzích, v pronajatém bytě. Půjčovala si pro něj peníze od přátel i rodiny, poslouchala ponižující řeči o lehkomyslném Rostislavovi, ale nevzdávala to.
Splatili vše, když se mu začalo dařit. Teď měli jistotu, velký byt v centru Prahy, stavěli chatu v klidné oblasti patnáct minut od města. Oba měli solidní auta, každý rok minimálně dvakrát vyrazili na dovolenou do zahraničí. Ale ona nedokázala být matkou. Celé své zdraví i sebe obětovala manželovi, a teď chtěla jen jediné – dítě.
Léta pracovala jako recepční v kosmetickém salónu. Neměla velké ambice, žila pro rodina a manžela. Dodnes byla ve stejné práci, znala všechny klientky, měla ji ráda.
Znovu podstoupila známý postup, zbývalo jen čekat a dodržovat instrukce. Manžel jí z cesty neustále volal, ptal se na její zdraví.
“Zuzi, nemohli bychom o víkendu vyrazit třeba do Karlových Varů?” ptal se nadšeně večer po práci.
“Jaké Vary, Rostíku, je listopad? Co tam budeme dělat?”
“Jsou tam skvělé hotely s bazény na střechách. Utekli bychom, odpočinuli si, tobě by to prospělo. Mně se povedl ten obchod, byl jsem z toho celý na nervy.”
“Ale já mám práci.”
“K čertu s prací, už ti tolikrát říkám – dej výpověď!”
“Rostíku, mě to baví. Nemůžu na moc dlouho, Lída je na neschopence.”
“Ne na moc, jen na víkend! Zítra přiletím, hodíme věci do auta a jedeme. V pondělí ráno jsi zpátky, stejně já musím taky.”
Ty dva dny si skvěle užili. Rostislav jí vyprávěl, jak přehrál tři konkurenty a skvěle vyjednával.
“Následující tři měsíce žádné služební cesty,” objímal ji v pohodlném apartmánu, na gauči před velkou televizí.
“Jsem tak šťastná,” tulila se k němu Zuzana. “Společně jsme toho tolik překonali.”
“Nejhorší je za námi,” hladil ji po zádech, přes huňatý župan. “Všechno bude dobré, ještě máme cíle.”
“Co myslíš, tentokrát to vyjde?”
Rostislav pokrčil rameny. Kolikrát už si to přáli? Bál se dávat naději sobě i jí, viděl, jak ji ničí každé neúspěšné vyšetření.
Vrátili se odpočatí, zamilovaní. Zuzana měla kontrolu na klinice, práci, Rostislav svou oblíbenou firmu. Za týden se ale zase chystal na cestu.
“Promiň, sliboval jsem, ale musíš jet!”
Znovu mu sbalila věci do kufru přesně tak, jak měl rád. Už dlouho ho nevyprovázela na letiště, ani nevítala, pokud sám nepožádal. Radši jezdil s řidičem.
Tentokrát byl pryč tři týdny. O dalším neúspěchu se dozvěděl od Zuzany po telefonu. Pláč, deprese na několik dní – skoro byl rád, že není doma. Věděl, že to tak dopadne. Po návratu ho manželka znovu prosila, abyZuzana sevřela svou dceru v náručí a konečně pochopila, že láska, o které vždy snila, nikdy nezávisela na muži, který ji opustil.