Alena seděla v kuchyni s kamarádkou a sotva zadržovala slzy. Ruce se jí třásly, myšlenky se jí míhaly hlavou a hlas selhával.
“Počkej… On prostě vzal věci a odešel?” podivila se Lucie, její dlouholetá přítelkyně.
“Ano,” zachraptěla Alena. “Po dvaceti letech spolu. Prostě sbalil tašku, řekl: ‘Zamiloval jsem se do jiné’ a práskl dveřmi.”
“Možná jsi to špatně pochopila? Třeba je to jen krize?” nejistě navrhla Lucie.
“Luci, slyšíš se?! Jaké nedorozumění?! Odešel. Bez slz, bez scén, bez pokusu něco vysvětlit. Jako by těch dvacet let našeho společného života prostě neexistovalo.”
Alena si zakryla obličej dlaněmi. V očích jí znovu zablikaly slzy. Tak opuštěnou a zrazenou se ještě nikdy necítila.
“A děti to vědí?” opatrně se zeptala Lucie.
“Ne… Terezka s Honzíkem jsou na táboře. Odvezla jsem je vlakem před třemi dny. Vrátí se za čtrnáct dní… A já ani netuším, jak jim to řeknu. Jak?!”
“Možná je dobře, že teď nejsou doma. Budeš mít čas… aspoň se vzpamatovat.”
“Vzpamatovat? Po tomhle? Vždyť on byl smyslem mého života…” zašeptala Alena a sepjala ruce na temeni. “Jak jsem to mohla přehlédnout? Jak?”
Na chvíli nastalo ticho, které přerušila Lucie nečekaným návrhem:
“Pojďme mu to oplatit. Po žensku.”
“Co?” Alena překvapeně zvedla hlavu. “Jak si to představuješ?”
“Jednoduše. Dnes večer jdeme na rande. S cizím mužem. Jsi krásná, upravená, chytrá. Byt máš, peníze máš, děti jsou skvost. Jsi lákavá kořist. Pojďme mu dokázat, že nejsi jen bývalá manželka, ale žena, o které muži sní.”
“Já nevím… Pořád ho miluju…”
“A on tebe? Taky tě miluje, když odchází k někomu jinému?” sevřela Lucie její ruku. “Pojď. Nemáš co ztratit. Jen se rozptýlíš.”
Alenu svíraly pochybnosti, ale nakonec kývla. Za hodinu si už v aplikaci vybíraly vhodného kandidáta na “slepé rande”. Večer ji Lucie dovedla do restaurace, mrkla na ni a nechala ji samotnou.
Alena, roztřesená nervozitou, vešla dovnitř. Stůl číslo 13. Už tam někdo seděl.
“Promiňte, že jdu pozdě, zácpy… Jakub?”
“Aleno?” muž prudce vstal. “To snad není možné! To je ale náhoda…”
Byl to její bývalý kolega, se kterým pět let pracovali bok po boku. Po jeho odchodu z firmy se jejich cesty rozešly, ale mezi nimi vždy byla zvláštní vzájemná náklonnost.
“To je osud,” usmála se Alena a usedla.
Rozhovor se rozvíjel sám. Vzpomínali na pracovní dny, společné známé, legrační příhody. Smích, lehkost, teplo – vše se vrátilo, jako by ty roky odloučení neexistovaly. A pak Jakub náhle položil otázku:
“Poslyš, proč jsi vlastně šla na rande?”
Alena ztuhla. Nejprve chtěla lhát. Ale něco v jeho hlase ji přimělo k upřímnosti.
“Manžel mě opustil. Včera. Prostě si sbalil věci a odešel. Řekl, že má jinou. Já… nevím, jak dál žít.”
Jakub sklopil oči, pak jí jemně vzal ruku:
“Nejsi sama, Aleno. A upřímně? Jsem rád, že jsem dnes u toho stolu potkal zrovna tebe.”
Alena se poprvé za celý den necítila opuštěná – ale potřebná. Někým, kdo je viděn. Někým, kdo má cenu.
Ale Jakub zůstal zdrženlivý:
“Nechme to dnes tak. Zavolám ti taxi. A o víkendu se zase uvidíme. Jen jako dva staří přátelé.”
Probudila se doma. Na křesle spala Lucie.
“Ty jsi tu seděla celou noc?” zeptala se Alena, mhouříc oči proti slunci.
“Jo. A mohla bys poděkovat, mimochodem,” zívla kamarádka. “Tak jak to šlo?”
“Potkala jsem Jakuba,” zašeptala Alena.
“Toho tvého?! Co do tebe byl před třemi lety skoro zabouchnutý?!”
Alena přikývla. Ale nestihly si popovídat – někdo zaklepal na dveře. Lucie šla otevřít, zatímco Alena, s divným tušením, rychle zmizela v koupelně.
“Aleno! Máte návštěvu,” zavolala Lucie s ironií.
“Kdo to je?”
Na prahu stál… její manžel.
“Alenko, odpusť mi… Jsem idiot, udělal jsem chybu…”
“Ty? Chybu? Třeba když jsi jel s tou druhou k moři a dal jsi to do story? Nebo když jsi strávil noc ‘u kamaráda’?”
“Nikoho jsem nemiloval, jen tebe… Kvůli dětem…”
“Nesahej na děti!” prudce ho přerušila. “A víš co? Včera jsem byla na rande. S Jakubem. Měli jsme krásný večer. I když mezi námi nic nebylo, pochopila jsem jednu věc – už tě nepotřebuju.”
Manžel zbledl.
“Takže teď jsi s ním?!”
“A ty s kým jsi byl, když jsi mě zradil?! Jsme vyrovnáni.”
Vyšel z bytu jako omráčený. A ona… se zhluboka nadechla. Lehce. Svobodně. Jako by z její duše spadlo břemeno.
Ten samý večer zavolala Jakubovi:
“Ahoj. Jsem rozvedená. Nadobro. Nezměnil jsi náhodou názor na tu procházku po nábřeží?”
“Ani nápad, Aleno. Čekal jsem na tenhle telefonát.”
Začali spolu chodit. Bez iluzí, bez spěchu, ale s důvěrou a světlem. A když se děti vrátily, Jakub se s nimi seznámil jako starý dobrý přítel. A všechno do sebe zapadlo. Ne hned, ne snadno, ale – opravdově.
Někdy je zkáza začátkem něčeho lepšího. Alena to pochopila. A už nikdy by nedovolila, aby ji někdo znovu zradil.