„Přinesla jsi do naší rodiny jenom smutek!“ křičí matka na svou dospívající dceru.
„Maminko, tys se vrátila! To jsem se po tobě stýskala! Budeme teď spolu?“ holčička se rozběhne k matce, v hlase naděje, která se chvěje jako list na větru.
„Ne! Zůstaneš s babičkou!“ odsekne Anna a odstrčí ji pryč, jako by před ní stál cizí člověk.
Anna přijela za dcerou do městečka Lesná poprvé za dva roky. Její hlas je ledový, pohled plný nenávisti. Dceru nechala na péči tchýně, a toto setkání rozdrtilo srdce dítěte, které celou dobu toužilo po mateřské lásce.
„Proč?“ zeptá se dívka, sotva zadržujíc slzy.
„Protože s tvým narozením přišlo do naší rodiny neštěstí! Kvůli tobě nemám manžela!“ vykřikne Anna a její slova se zarývají do dceřiny duše jako nůž.
Anna a Pavel byli nerozlučná dvojka už od školních lavic. Jejich láska se zdála věčná – snili o společném životě, plánovali budoucnost, nedokázali být den bez sebe. Hned po promoci se vzali. Pavel začal pracovat na směny a vydělával slušné peníze, brzy si koupili byt v Lesné. Když Anna zjistila, že čeká dítě, Pavel zářil štěstím. Staral se o ni, vybral jí nejlepší porodnici, připravoval dětský pokoj. Jejich život byl plný nadějí.
Ale osud byl krutý. Pár dní po porodu se Anna chystala z porodnice domů. Pavel, pyšný jak páv, vyzdobil pokojíček, koupil květiny a vyrazil pro ženu a dcerku. Nedojel. Strašlivá nehoda ukončila jeho život. Zachránci a lékaři byli bezmocní. Anna zůstala sama s novorozenou dcerou v náručí.
Do porodnice přijela Annina kamarádka, aby jí pomohla překonat šok. Vymýšlela pitomosti, jen aby odvrátila její myšlenky, ale pravda Annu dohnala doma. Tchýně, Marie, jí s pláčem všechno pověděla. Anna, šílená žalem, vtrhla do dětského pokoje, který Pavel s láskou připravoval. Ničila všechno kolem – trhala závěsy, házela hračky, křičela bolestí. Její svět se rozpadl.
Po pohřbu se Anna na dceru ani nepodívala. Marie se o holčičku starala. Anna se nutila pečovat o dítě, ale v jejím srdci nebyla láska – jen prázdnota a vztek. Vinila dceru z manželovy smrti, jako by její narození bylo prokletím.
Jednou, když Marie přišla na návštěvu, Anna to nevydržela.
„Ona za to může!“ vykřikla, dusíc se slzami. „Zničila nám život! Nesnáším ji!“
„Anno, vzpamatuj se!“ prosila tchýně. „Musíme žít pro ni. Ona za to nemůže!“
Ale slova k Anně nedolehla. Uzavřela se do svého žalu, odříznutá od dcery zdí nenávisti.
Za dva roky Anna našla práci. Marie pomáhala, jak mohla, ale brzy Anna dostala lepší pozici a začala jezdit na služební cesty. Požádala tchýni, aby si vzala dceru k sobě. Babička, která vnučku milovala, souhlasila. Zprvu Anna dceru navštěvovala, brala ji na víkendy, ale časem se zastávky stávaly vzácnějšími. Pak zmizela úplně.
Posílala peníze na účet, ale nevycházela z domu. Holčička toužila po matce, plakala, prosila, ale Marie vymýšlela výmluvy: „Maminka je na služební cestě, brzy přijede.“ Dokonce za Annou zajela, ale ta před ní zabouchla dveře, odmítla mluvit.
Uteklo pár let. Anna se objevila u Marie na narozeniny vnučky, Adélky. Vešla, chladně předala dárek a ztuhla, když na ni dívka s nadějí vyběhla.
„Mami, tys se vrátila? Budu s tebou bydlet?“ zvolala Adélka, oči jí zářily.
„Nic se nezměnilo!“ přerušila ji Anna a couvla. „Zůstaneš tady.“
„Proč?“ hlas se Adélce roztřásl, slzy jí vstoupily do očí.
„Protože jsi přinesla neštěstí! Kvůli tobě zemřel tvůj táta!“ vyštěkla Anna a její slova dozněla prostorem.
Marie to nevydržela.
„Anno, zmlkni! Jak to můžeš dítěti říkat?!“
Anna se na tchýni podívala s ledovým klidem.
„Vdala jsem se,“ řekla. „A čekám dítě. Přišla jsem, abych se Adélky vzdala.“
„Ty chceš opustit vlastní dceru?“ zděsila se Marie. „Ty se nestydíš?“
„Nemůžu ji milovat,“ tiše odpověděla Anna. „Promiň.“
Otočila se a odešla. Brzy přišel úřední papír, kterým se Adélky zřekla. Zůstala s babičkou, která se stala její opatrovnicí. Když se holčička ptala na matku, Marie mlčela, nedokázala jí říct pravdu. Až po letech Adélka zjistila, že ji matka viní ze smrti otce. Dlouho plakala, ale už se neptala. Její srdce, plné lásky k matce, bylo nadobro rozbito.