„Kdo jsi mi vlastně zač?“ po třiceti letech se mi otec vrátil do života… a hned skončil v nemocnici
Jakub přijel z práce domů. Zaparkoval na sídlišti v Plzni, otevřel kufr auta, vytáhl dva těžké tašky s nákupem a zamířil k vchodu. Už chtěl zadat kód na domácím telefonu, když vtom uslyšel, jak ho někdo volá.
„Jákupe? To jsi ty?!“
Jakub se otočil. Na lavičce seděl zanedbaný stařik v ošuntělé bundě, se šedivou rozcuchanou bradou a vyhaslým pohledem. Vypadal jako bezdomovec. Jakub se zamračil.
„Promiňte, na mě voláte?“
„Jákupe… Já jsem Václav. Tvůj otec. Nechceš mě poznat?“
Jakub ucouvl, jako by dostal ránu. Otec. Ten samý, který před téměř třiceti lety odešel od něj a od maminky, když mu bylo devět. A teď tady seděl, jako by se nic nestalo.
„Tvou adresu mi prozradila Ludmila, kamarádka tvé zesnulé matky… Řekla mi, že Eva zemřela. A já to nevěděl. Vůbec nic jsem nevěděl. Bože, jak musela trpět, a já byl někde venku…“
„Kde jsi byl?“ rozzlobeně přerušil ho Jakub. „Kde jsi byl, když maminka plakala v noci? Když jsem jí vařil čaj, protože jsi zase odešel ‚na pivo‘? Když jsi na ni i na mě zvedl ruku! Vzpomínáš? Já ano.“
„Synku, proč to teď vytahovat? S Vendulou to pak taky nebyla žádná sláva. Ze začátku to byla zábava – pili jsme, byla ráda, že jsem odešel. Ale pak… všechno se změnilo. Peníze, hádky. Děti jsme spolu neměli. Její dcera mě pak vyhodila na ulici. A bylo to. Teď nejsem nikdo. A pamatuješ, jak jsem tě vozil do parku? Jak jsem ti kupoval kofolu?“
„To myslíš vážně? Myslíš, že jedna kofola všechno smaže? Zapomněl jsi, jak jsi nám před odchodem vzal poslední peníze ze skříňky? Žes mámě plivl do obličeje, když jsi odcházel za ‚lepším životem‘? Zapomněl?! Já ne!“
Jakub se prudce otočil a vešel do domu, nechal otce sedět na lavičce. Třásl se vztekem. Doma na něj čekala manželka – Kateřina.
„Co se děje? Vypadáš jako přízrak…“
„Můj otec. Přišel. Objevil se. Seděl u vchodu – špinavý, otrhaný. Říkal, že teď nemá nikoho a prosí o pomoc. Třicet let mlčel a teď si vzpomněl, že má syna!“
„Možná bys s ním aspoň promluvil?“
„On pro mě nikdy nebyl! Ani kapka soucitu!“
Kateřina mlčela. Jakub odešel do ložnice, ale spát nemohl. V hlavě se mu honily dětské křiky, matčiny slzy, večer, kdy otec vytáhl kufr a práskl za sebou dveřmi…
Za tři dny na něj před domem čekal znovu. Pokorně, s nadějí.
„Synku… Chápu to. Ale ty jsi teď slušný člověk, máš svůj život… Copak bys pro mě nenašel aspoň kousek místa, trochu jídla…“
„A kde jsi byl, když jsem neměl boty do školy?! Kde jsi byl, když maminka stonala?! Tehdy mi nikdo nepomohl. A tobě teď nic nedlužím. Zmiz!“
Otec sklopil oči, neřekl už ani slovo.
Následující ráno někdo zaklepal na dveře. Mladá dívka v bílém plášti:
„Dobrý den, vy jste Jakub? Váš otec je v naší nemocnici. Zmlátili ho, prý se na ulici s někým pohádal. Prosil, abych vám to řekla. Víc nikoho nemá…“
„A co já s tím? Nejsem jeho rodina. On pro mě nikdy nebyl.“
„Ale… říkal, že má syna, kterého miluje… Promiňte.“
A už ve dveřích dodala:
„Je v krajské nemocnici, na třetím oddělení…“
Kateřina vše slyšela.
„Jákupe… Půjdeme se podívat? Jen abychom věděli, jak na tom je…“
Za hodinu stáli v nemocnici. Tašky s jídlem, čisté oblečení. Lékař je přivítal:
„Jeho stav je vážný. Játra. Dlouho pil, všechno je zničené. Zbývá mu málo času…“
Na pokoji se otec podíval na Jakuba – a oči se mu zalily slzami.
„Přišel jsi… Věděl jsem. A tohle je Kateřina? Má snacha… Máte dceru? Aspoň jednou bych ji chtěl vidět…“
Za pár dní přišli s dcerou. Stařik se na ni díval jako na zázrak. Pohladil ji po ruce, plakal.
„Bože… Jsi jako babička. Tak krásná… Žij šťastně, vnučko…“
Čtvrtý den si zavolal Jakuba.
„Odpusť mi, synku… Za všechno. Za to, že jsem tě nemiloval. Že jsem tvoji matku trápil. Odpusť…“
Jakub ho vzal za ruku. Pevně. Mlčky. Byl to jediný způsob, jak říct: „Odpusť jsem ti.“
Za týden otec zemřel. Jakub zařídil pohřeb sám. Pochoval ho vedle matky. Na rozloučení nebyl nikdo kromě něj. Ale poprvé za mnoho let v hrudi cítil klid.
Nic mu nedlužil. Ale udělal všechno, co měl – podle svědomí.