„Hostům se těšíme dvakrát“: Jak můj bratr Václav proměnil víkend v zkoušku trpělivosti
„Sašo, ty přece víš, že o víkendu přijede tvůj bratr s manželkou?“ připomněla mi Tereza, moje žena, stojíc u plotny s hrncem v rukou.
„Vím. Samozřejmě že vím,“ zamumlal jsem, ačkoliv jsem na to před chvílí úplně zapomněl. Prostě se nám bez vzpomínek na Václava žilo až příliš dobře.
Každé léto přijel můj bratr s manželkou k nám na chatu pod Berounem, údajně „odpočívat“ – jenže pak jsme odpočívali my s Terezou po zbytek týdne. Přivážel s sebou… ne tolik manželku, jako spíš pocit, že jsi na vlastní oslavě, kde ještě navíc musíš vařit a bavit.
Přijeli o tři hodiny dřív, než jsme se domluvili. Už za branou se ozval jeho hlas:
„No to je vedro, Saško! Chata máš parádní! Pověsím si ponožky támhle, ať větrají.“
Sundal si ponožky a pověsil je přímo na opěradlo zahradní židle. Tereza udělala velké oči. Já jsem si povzdechl.
„Oběd je hotov?“ začal bratr bez okolků.
„My jsme vlastně ještě ani nesnídali,“ odpověděl jsem.
„No to nevadí, my s Janičkou jsme přivezli dobroty! Koukej – větrníky, sleva, protože zítra končí trvanlivost! A meloun – za půl ceny! Uvař čaj!“
Zatímco jsem si myl ruce, už jedl meloun a mlaskal. Šťáva mu stékala po bradě, utíral si ji rukou. Tereza stála jako omráčená.
„No tak my jdeme na pokoj odpočívat, jako minule, jo?“ A bez čekání na odpověď zamířil do ložnice. Do naší ložnice. Do té manželské.
Já jsem jen pohlédl na Terezu.
„No vždyť sám říkáš, že má problémy se zády, a my tu máme dobrou matraci…“ zašeptala.
„Sašo, no dejme tomu, jen pár dní,“ dodala, když uviděla můj výraz.
V té chvíli mi došlo: to budou dva nejdelší dny mého života.
Večer přijela naše dcera Johanka s manželem Jakubem a dětmi. Kluci, Jenda a Martin, radostně pobíhali po domě, ukazujíc batohy s hračkami a svačinami do vlaku – ráno měli odjet na tábor.
Oběd se protáhl do večera: Jakub se hrabal v autě, Václav s Janičkou spali, zatímco my ostatní čekali. Nakonec to všechno vypadalo docela normálně: grilování, smích, děti. Až do té chvíle, než se to stalo.
„Johanko, nevidělas klíče od auta? Já je přece položil sem, na stůl…“ znepokojeně řekl Jakub, prohledávajíc kapsy. „Bez nich nepojedeme a vlak je za dvě hodiny.“
Nastala panika. Přeházeli jsme celý dům, dokonce odsunuli lednici. Děti málem plakaly. Jen jeden člověk zůstal klidný: Václav, který dojídal maso z grilu.
„U vás je vždycky takové veselo?“ zabručel. „Dobře, že my s Janičkou vnoučata nemáme – zbláznili bychom se!“
Tereza se zakousla do rtu a Johanka ke mně přistoupila a zašeptala:
„Tati, můžu zmáčknout tlačítko na alarmu? Pokud jsou klíče blízko, píplač zazvoní.“
Jakub vyšel k autu, a my v domě ztuhli. A pak – zvuk. Tenký pípnutí. Odněkud z gauče. Ne – z křesla. Ne – z Václavovy brašny.
„Strejdo Václave, to je vaše taška?“ zeptala se Johanka.
„No moje, samozřejmě. A co jako?“
„Ten zvuk odtud… Mohla bych se podívat?“
„Ale Johanko, copak by se tam dostaly?“ zachechtal se.
Johanka to nevydržela – rozepnula zip a vytáhla klíče. Naše. S píplačem.
„Jakube! Našly se! Rychle, do auta!“
Vyběhli ven. Já jsem se otočil k bratrovi:
„Jak se ty klíče dostaly do tvé tašky?“
„Ale Sašo, já nevím… Janička je asi spletla, myslela, že moje,“ a podíval se na manželku.
„Přesně tak! Viděla jsem je ležet, myslela jsem, že ztracené, a dala k Vaškovým. To je snad důvod k takové scéně?“
Po jejich odjezdu jsme s Terezou seděli na verandě.
„Vidělas, jak odjeli? Ani se pořádně nerozloučili…“
„Sašo… No vždyť je to tvůj bratr. Vždycky byl takový. Pamatuješ, jak tě jako malého chránil před tátou?“
Povzdechl jsem si. Pamatoval. Ale teď byl dospělým mužem, který jedl cizí salám, spal v cizí posteli a schovával klíče od cizího auta.
Ráno se jako obvykle probudil brzy.
„My s Janičkou už jsme posnídali! Dorazili jsme tu šunku a sýr, co byl v lednici. Ó, u vás je krásně, jako v lázních! Škoda, že odjíždíme…“
Když se za jejich autem zavřela brána, Tereza si sedla na schody a řekla:
„Hostům, Sašo, se těšíme dvakrát. Poprvé, když přijdou. A podruhé, když odjedou.“
Přikývl jsem. A poprvé za ty dva dny – jsem se usmál.