Víš, co mě trápí? Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího manželství. Její máma ji opustila a odjela s novým přítelem do zahraničí, nechala holčičku na něm. Teď jsem v pekle – snažím se vycházet s cizí dcerou v našem domě v Chrudimi. Snila jsem o šťastné rodině, ale místo toho mám doma rozmazlenou, drzou holku, která mi ničí život. A teď jsem těhotná a nutně potřebuju, aby odjela k babičce. Ale jak to zařídit, aby sama chtěla odejít?
Když jsme s Vojtěchem začali chodit, jeho dcera Adélka byla častěji u babičky. Viděla jsem ji jen občas a myslela si, že to zvládnu. Jenže po svatbě se všechno změnilo. Tchýně prohlásila, že už to nezvládá, a nastěhovala Adélku k nám. Zkoušela jsem s ní najít společnou řeč, ale narážela jsem na její lhostejnost a drzost. Nedbá na mě, ignoruje mě, jako bych byla vzduch. A abych nemluvila – v domě si dělá, co chce, háže věci na zem a za každou maličkost si jde stěžovat otci nebo babičce.
Každý den mě tchýně poučuje: „Buď trpělivější, Eliško, najdi k ní cestu!“ Vojtěch mě taky prosí, ať ji víc toleruju, ale proč bych měla ustupovat dvanáctileté holce, která mi sprostě odsekává? Není moje krev, a nehodlám jí dělat chůvu! Čekám vlastní dítě a nebudu snášet její výstupy. Proč ji nikdo neumí zkrotit, nepostaví ji do latě? Vojtěch i jeho máma ji rozmazlují a přehlížejí, jak je sprostá a líná. Pokud to tak půjde dál, vyroste z ní sobecká hysterka.
Adélka je nepořádná a lenoší. Nechává špinavé nádobí, háze oblečení po zemi, a uklízet musím já. Její chování mi leze na nervy – je zlá, vychytralá, a dělá všechno pro to, aby mě vytočila. Vojtěch pracuje dlouho do noci, takže s Adélkou trávím čas jen já. Už není mimino, ale manžel i tchýně říkají, že ji nemůžeme nechat samotnou. Proč bych ale měla obětovat svůj čas a nervy? Taky chci pracovat, odpočívat, žít svůj život!
Tchýně k nám občas skočí na pár hodin, mazlí se s Adélkou, a pak se na mě sesype: „Proč s ní nehraješ? Proč ji nevychováváš?“ Upřímně si myslí, že mám převzít veškerou péči o Vojtěchovu dceru. Ten tlak mě dusí. Kdyby po mně nechtěli nemožné, možná bych se smířila. Ale teď toho lituju – že jsem si vzala muže „s batohem“. Adélka mi nikdy nebude vlastní, a nehodlám předstírat.
Všechno komplikuje moje těhotenství. Nechci od Vojtěcha odcházet – miluju ho a on se snažil zmírnit naše spory. Ale s Adélkou pod jednou střechou už nezvládnu. Její máma volá jednou za rok, pošle levný dárek, ale k sobě si ji nevezme. Adélka po ní touží, a vidím, jak ji to bolí. Jenže její bolest nás nesbližuje – naopak, všechno si vybíjí na mně, je jedovatá a odsekává.
Přála bych si, aby Adélka odjela k babičce. Bylo by to ideální řešení. Tchýně bydlí kousek od nás, miluje ji a klidně by si ji vzala. Ale jak to zařídit? Adélka se drží otce a on ji nechce pustit. Zkoušela jsem na ni mluvit mile, navrhla, ať u babičky tráví víc času, ale jen ohrnuje nos. Možná kdybych byla tvrdší, sama by odešla? Nebo mám promluvit s Vojtěchem, aby přemluvil mámu? Nevím, jak dál, ale cítím, že ještě chvíli a vybuchnu.
Těhotenství všechno zhoršuje. Chci klid, chci se připravit na své dítě, a ne se stresovat kvůli cizí holce. Adélka je součást Vojtěchovi minulosti, ale já kvůli ní trpět nemusím. Jak ji dostat pryč, aniž bych rozbila naši rodinu? Jsem na pokraji sil a potřebuju řešení.