„Propustte Denisa!“ – jen jsem souhlasila…
„Kam to máš namířeno?“ zeptala se Jana klidně, když pozorovala, jak si muž přehazuje čistou košili.
„Jen se chci sejít s klukama. Dáme pivo, pokecáme,“ odvětil Denis, aniž by na ni pohlédl.
„A se mnou ses někdy chystal trávit čas?“ Pokusila se usmát, ale vyšlo to hořce.
„Vždyť ty pořád makáš! Jak jsem mohl vědět, že dneska vyrazíš dřív?“
Otázka zněla logicky. Jenže těch logických výmluv bylo už příliš. A Jana byla unavená. Unavená z toho, být ta, která všechno chápe, odpouští a platí.
Kdysi si myslela, že potkala toho pravého. Denis byl pozorný, skromný, trochu mladší – ale na věku přece nezáleží, když jsou duše blízko. Seznámily je matčiny kamarádky, měli svatbu, žili v jejím prostorném bytě. On pracoval… jakž takž. Ale jí to stačilo. Pro oba.
První varování přišlo po roce. Náhodný poměr. Pak druhý, třetí. Omluvy, slzy, sliby. A za tím — nákupy. Herní konzole, počítač, nový telefon… Teď auto.
„Jančo, vždyť to bude praktický! Budu tě vozit z práce, vozit dítě do školky…“ snil Denis.
„Nejdřív se zkus doma ukázat,“ odsekla. Ale zvyk odpouštět byl silnější.
Pak přišel ten jeden hovor. V neděli ráno.
„Haló, propustte Denisa!“ ozval se mladý dívčí hlas.
„Promiňte, kdo je tam?“
„My se milujeme! A vy… vy jen překážíte!“
Jana mlčky poslouchala.
„Jste si jistá, že vaše city stojí víc než peníze?“ zeptala se nakonec.
„Samozřejmě!“
„Tak to uvidíme.“
„Co tím myslíte?“
„Vezměte si ho. Nadobro.“
Položila sluchátko a v klidu sbalila jeho věci do kufru.
Za deset minut se Denis vrátil. Zůstal stát ve dveřích a zíral na kufr.
„My… někam jedeme?“
„Ty ano. Kam chceš.“
„Co tím myslíš?“
„Doslova. Rozvádíme se.“
„Kvůli nějaké blbce? Dělal jsem si srandu, Jano! My přece chtěli rodinu! Auto!“
„Ano. Teď si to auto koupím sama. Sama si udělám řidičák. A dítě – taky bez tebe, když budu chtít. Díky za motivaci.“
Snažil se hádat. Přemlouvat. Manipulovat. Ale Jana zůstala klidná.
O rok později vystoupila ze svého nového auta na parkovišti obchoďáku. Řidičák, sebejistý pohled, lehký úsměv. A nové šaty, které měl v oblibě její současný vyvolený – dospělý, spolehlivý, bez nároků.
Když v dálce zahlédla Denise, na okamžik se na něj zadívala.
„Ty sis koupila tu modelku? Ale… já chtěl černou.“
„A já červenou. Tak jsem si ji koupila.“
Odešla dál a nechala ho stát ve stínu. Beze slov. Bez lítosti. Bez něj.