Dnes jsem si zapsal do deníku, abych se vypsal z té tíhy, co mě tlačí. Vždyť už dávno vím, že v rodinách s více dětmi je skoro vždycky jeden ten „oblíbenec“ a druhý ten „navíc“. Toho milovaného omlouvají ve všem, chrání, podporují. A toho druhého, co jim leží v žaludku, obviňují z každého neštěstí. U nás to bylo přesně tak.
Máma zbožňovala mého mladšího bratra Tomáše. A já? Já byla ta chyba. Jednou mi v hádce řekla: „Kdyby ne ty, tak bych se s tvým otcem nerozvedla.“ Ta věta ve mě uvízla tak hluboko, že ani po letech ji nemůžu vytěsnit z hlavy. Tehdy jsem nechápala, jak to může matka říct vlastному dítěti. Já přece nežádala, aby mě porodila. Nemůžu za to, že jsem se narodila. Ale máma to zřejmě viděla jinak.
Po rozvodu mě odložila k prarodičům z otcovy strany. Bylo mi sedm. Najednou jsem se ocitla v cizím domě, bez mámy. Babička s dědou byli ke mně laskaví. Stali se mou skutečnou rodinou. Zatímco máma byla pořád s Tomášem. Opečovávala ho, vysekávala ho z problémů, platila jeho dluhy, i když už byl dospělý a motal se v prapodivných historkách.
Pak prodala svůj velký čtyřpokojový byt v centru Prahy, aby mu koupila vlastní bydlení. Dozvěděla jsem se to až později od známých. Na mě tenkrát ani nepomyslela. Vložila do něj všechno – lásku, peníze, nervy. A na mě zapomněla, jako bych nikdy neexistovala.
Dávno už žiju v jiném městě. Vdala jsem se, vychovala dceru. Teď máme i vnoučka – naše holčička porodila chlapečka a bydlí v bytě, který jí zůstal po mých prarodičích. Žijeme klidně, v pohodě, nikomu nic nedlužíme. S matkou jsme si moc nepisovali. A ani já s ní – proč? Když jsme si cizí?
Ale pak se stalo něco, co všechno obrátilo naruby.
Máma si zlomila krček stehenní kosti. V nemocnici řekli, že potřebuje operaci, ale musí se platit. A hádejte, kdo ji zaplatil? Já. Ano, já. Z vlastních peněz. Protože i přes všechno je to pořád moje matka. Nechtěla jsem, aby trpěla.
Jenže po operaci vyšlo najevo, že potřebuje dlouhou rekonvalescenci a někdo, kdo se o ni postará – bude vařit, prát, vozit k doktorům.
A tady najednou Tomáš „přihrál míč“ mně. Začal volat, přemlouvat, pak tlačit: „Musíš! Vždyť jsi dcera!“
Odmítla jsem.
A to začalo… Oba – máma i brácha – na mě začali útočit. Obviňovat mě. Vytahovat staré křivdy, které jsem jim prý způsobila. Máma říkala: „Já tě přece porodila, vychovala!“ A já poslouchala a přemýšlela – co vlastně ve mně vychovala? Odložila mě k cizím lidem a zapomněla? Lásku, péči, něhu – to vše dostal jen jeden. Jenom Tomáš.
Tak proč teď, když je jí zle, si na mě vzpomněla? Kde jsem byla v jejím životě předtím?
Nedržela jsem se a řekla jsem jí to na rovinu:
„Mámo, tys udělala svou volbu. Vsadila jsi na jedno dítě, dala jsi mu všechno. A toho druhého ses zbavila. Teď je čas sklízet. Tady máš svého miláčka. Je to silný, dospělý chlap. Ať se teď on postará o tebe. Už nejsem ta holka, které můžeš říct ‚musíš‘. Nikomu nic nedlužím.“
Nelíbilo se jim to. Začali mě urážet. Že jsem bezcitná, krutá, nevděčná. Ale uvnitř jsem už necítila nic.
Žádnou vinu. Jen hořkost. Hořkost z toho, jak nespravedlivě se náš rodinný příběh vyvinul.
Teď máma leží v rehabilitačním centru. Tomáš ji občas navštíví, když má čas. A já? Já žiju svůj život. Občas se mi zdá o babičce – té, která mě přijala, utírala mi slzy a četla pohádky. Jen ona mi byla opravdovou matkou.
Ať si říkají, že jsem zatrpklá. Mají pravdu. Nejsem svatoušek. Ale nehodlám znovu dávat své srdce těm, kteří mě kdysi odmítli.