Manžel se vzteká, že jeho ex si bere. A já jsem jeho současná žena. Jak na to mám reagovat?
Občas život servíruje dramata, na která by ani nejlepší scenárista nepřišel. Můj manžel Jakub se vrátil domů s obličejem jako po výprasku, hodil klíče na skříňku a mlčky se jal zouvat. To vůbec nebylo jako on – vždycky se vrací od dcery zářící štěstím. Ani jsem se nestačila zeptat, jak to šlo, když to z něj vystřelilo jako z děla:
„Martino, to bys neuhodla! Přijel jsem pro Elišku do školky dřív, chtěl jsem ji překvapit. Vejdu dovnitř a vidím, jak ji za ruku vede nějaký chlápek! Málem mi přeběhl mráz po zádech. Říkám si – únosce! Přiskočím, začnu to řešit, a on… to je Olčin nový přítel!“
Jmenuji se Martina a dobře vím, že Jakubova bývalá žena Olga byla jeho nezahojená rána. Žijeme spolu skoro šest let, máme syna Vojtu. Ale Olga pořád visela mezi námi jako stín. Jakub si až do poslední chvíle neuměl vybrat – jednou k ní běžel přespat, když měla teplotu, podruhé jí koupil k narozeninám květiny „od Elišky“, ale napsal to od sebe. A hádejte, kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali, že se až moc míchá do jejího života…
A teď si bere. Konečně. Měl by mít klid. Místo toho zuří, nadává a rve si vlasy.
„Představ si, tamten mi tvrdí, že to myslí vážně! Prý brzy svatba. Tenhle Radek – taky rozvedený, má syna – a najednou se rozhodl, že Ola bude skvělá žena a matka pro jeho kluka.“
„No a co? Třeba bude. Nejsi rád?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem se v duchu chechtala.
„Rád? To myslíš vážně? Co když je to stejný lempl jako všichni? Ožení se a pak si najde jinou? A Eliška to bude vidět? To potřebuje? Ještě je maličká!“ přecházel Jakub po obýváku jako tygr v kleci.
Napadlo mě: možná je Radek mnohem lepší muž než Jakub? Rozumný, dospělý, pečující. Nakoukla jsem na Olžin profil – fotky s Radkem. Úsměvy, rodina, děti, grilování na chalupě. Mrkla jsem na jeho účet – všechno otevřené, jasné: fotky se synem, z práce, z výletů. Žádné slečny v přiléhavých šatech, žádné dvojsmyslné statusy. Normální, slušný chlap.
Řekla jsem Jakubovi, že se necítím dobře a že půjdu brzy spát. Ve skutečnosti jsem uložila Vojtu a v ložnici jsem si sedla s pootevřenými dveřmi. Věděla jsem, že bude volat Olze. A přesně tak se stalo.
„Olčo, co to má znamenat? Myslíš to s ním vážně?“ slyšela jsem jeho hlas z kuchyně.
Ticho. Pak zase Jakub:
„Já nechci, abys měla manžela… Mysli na mě!“
Ztuhla jsem. Nebojoval jen o dceru. Žárlil. Ne na mě – na ni. Na svou ex. Na tu, kterou opustil kvůli „novému životu“, ale nikdy nepustil.
Ležela jsem v posteli a zírala na strop. Cítila jsem, jak se mi uvnitř všechno hroutí. Já jsem jeho žena. Matka jeho syna. Ta, se kterou žije, plánuje budoucnost, dělí se o každodennost. A on volá jiné ženě, prosí ji, aby se nevzdávala, protože… ho to bolí.
Řeknete si: žárlí, takže miluje? Ale koho?
Teď nevím, co mám dělat. Mlčet a předstírat, že jsem nic neslyšela? Nebo se ho zeptat přímo: koho máš v srdci – mě nebo Olgu? A co vůbec jsem pro tebe, když nedokážeš pustit tu, která odešla?
Jakub si lehl vedle mě a objal mě, jako by se nic nestalo. A já jsem ležela jako cizí. Protože jsem pochopila – u něj nejsem sama. I když fyzicky ano. Ale v jeho srdci… tam pořád někdo bydlí. A to nejsem já.
Je tohle láska? Nebo strach ztratit kontrolu nad ženou, kterou zradil? Proč muži tak špatně snášejí, když jejich ex najde štěstí? Proč je tak štve, že někdo jiný by pro ni mohl být tím, čím oni nikdy nebyli?
A hlavně – jak s tím má žít ta, která je teď po jeho boku?…