Bylo to už dvacet let manželství… a pak se prostě zvedl a odešel. A když se chtěl vrátit, já už jsem nebyla ta samá.
Věra seděla v kuchyni se svou nejlepší kamarádkou a jen stěží zadržovala slzy. Ruce se jí chvěly, v hlavě jí lítaly myšlenky a hlas zněl jako po týdnu chřipky.
„Počkej… prostě si sbalil kufr a šel?“ divila se Jana, její věrná družka od studentských let.
„Jo,“ chraptivě odpověděla Věra. „Po dvaceti letech společného života. Vzal si tašku, řekl: ‚Zamiloval jsem se do jiné‘ – a prásknul dveřmi.“
„Nepochopila jsi to náhodou špatně? Třeba je to jen krize?“ tápala Jana.
„Jančo, slyšíš se?! Jaké nedorozumění?! Odešel. Bez scén, bez slz, bez jediného slova vysvětlení. Jako by těch dvacet let vůbec neexistovalo.“
Věra si zakryla obličej dlaněmi. Oči jí znovu zvlhly. Nikdy se necítila tak prázdná a zrazená.
„A ví o tom děti?“ opatrně se zeptala Jana.
„Ne… Vendulka s Honzou jsou na táboře. Odvezli jsme je před třemi dny. Přijdou až za čtrnáct dní… A já vůbec nevím, jak jim to řeknu. Jak?!“
„Možná je dobře, že tu teď nejsou. Budeš mít čas… no, aspoň trochu se vzpamatovat.“
„Vzpamatovat se? Po něčem takovém? Vždyť byl mým celým životem…“ zašeptala Věra a zoufale si projela vlasy. „Jak jsem mohla být tak slepá?“
Na chvíli se rozhostilo ticho, které přerušila Janina nečekaná nabídka:
„Tak mu to oplatíme. Po žensku.“
„Cože?“ Věra překvapeně zvedla obočí. „Jak si to představuješ?“
„Jednoduše. Dnes jdeš na rande. S cizím mužem. Jsi krásná, upravená, chytrá. Máš byt, prachy, děti jako z reklamy. Jsi pořádná kořist. Pojď mu dokázat, že nejsi jen jeho bývalá žena, ale žena, o které se sní.“
„Nevím… Pořád ho miluju…“
„A on tebe? Miluje tě taky, když odejde k jiné?“ Jana jí stiskla ruku. „Pojď. Nemáš co ztratit. Aspoň se trochu rozptýlíš.“
Věřu svíraly pochybnosti, ale nakonec přikývla. Za hodinu už obě probíraly v seznamovací aplikaci kandidáty na „slepé rande“. Večer ji Jana dotáhla do restaurace, přátelsky zamrkala a nechala ji samotnou.
Věra, roztřesená nervozitou, vešla dovnitř. Stůl číslo 13. Už tam někdo seděl.
„Promiňte, že jdu pozdě, zácpy… Míra?“
„Věrko?!“ Muž rychle vstal. „To nemůže být náhoda!“
Byl to její bývalý kolega, se kterým pět let pracovali bok po boku. Po jeho odchodu z firmy se jejich cesty rozešly, ale mezi nimi vždycky byla zvláštní chemie.
„To je osud,“ usmála se Věra a usedla.
Rozhovor se rozjel sám. Vzpomínali na pracovní příhody, společné známé, trapasy u kávy. Smích, lehkost, příjemná blízkost – jako by ty roky odloučení vůbec nebyly. A pak Míra najednou položil otázku:
„Poslyš, proč jsi vlastně na to rande šla?“
Věra ztuhla. Chtěla zalhat, ale něco v jeho hlase ji přimělo k upřímnosti.
„Manžel mě opustil. Včera. Prostě sbalil věci a odešel. Řekl, že má jinou. Já… já nevím, co dál.“
Míra sklopil oči, pak jí něžně vzal ruku:
„Nejsi v tom sama, Věrko. A upřímně – jsem rád, že jsem tě dnes potkal.“
Poprvé za celý den se Věra necítila opuštěná, ale viděná. Jako někdo, na kom záleží.
Ale Míra zůstal rozumný:
„Nechceme kazit tenhle večer. Zavolám ti taxi. A o víkendu se uvidíme. Jen jako staří kamarádi.“
Probudila se doma. Na křesle dřímal”Na křesle dřímal František, její pes, a na stole voněla čerstvá káva, kterou jí Jana nechala připravenou.”