Alena nechtěla pomáhat dceři, vždyť ji kdysi nechala bez střechy nad hlavou. Vesnice ji odsuzovala. Jak by ne. Sama bydlí ve velkém domě, zatímco její dcera s dětmi se tísní v malé chaloupce. A Jitka jen přilévala olej do ohně, pomlouvajíc matku. “Nosím vodu ze studny, zatímco ona má vodovod. Dřevo kupuji za poslední koruny, ale ona má plyn,” stěžovala si těm, kdo takové příběhy rádi poslouchali. Alena se snažila nedbat na klepy, chodila vzpřímeně s hlavou hrdě vztyčenou. Nemohla přece každému vysvětlovat, proč jedná tak, jak jedná.
Kdysi dávno, před mnoha lety, měla šťastnou rodinu. Ona, manžel a milovaná Jituška. Třípokojový byt, dostatek. Alena zůstávala doma, věnovala se výchově dcery. Nejlepší škola, kroužky podle zájmů. Všechno klapalo jako po másle.
Když bylo dceři patnáct, manžel onemocněl. Alena, jako oddaná manželka, se vrhla do boje s jeho nemocí. Potřebovali spoustu peněz. Prodali všechno kromě bytu. Ale bohužel, nic nepomohlo. Po třech letech manžel zemřel.
Aleně a Jitce začaly těžké časy. Neměly z čeho žít. Jitka, zvyklá na určitý životní standard, se vzbouřila. Alena si našla práci v obchodě. Seděla u pokladny, zastupovala uklízečky. Ale to byly jen drobné. Jitka mezitím dokončila školu, ale na vysokou nešla. “Na školu nemáme peníze, a do učení nejdu, ani mě nepros,” říkala na matčiny naléhání.
Zato milovala zábavu. A hlavně byla chytrá jako liška. Když potřebovala peníze, byla z ní najednou maminka zlatá. Když ne, “proč jsi mě vůbec porodila, když mi nemůžeš pomoct?” A tak to šlo pořád dokola, dokud se v domě neobjevil Karel.
Zprvu Alena zajásala – konečně dcera přišla k rozumu. Karel vypadal velmi slušně. Dobře oblečený, rozhodně ne z výprodeje. Uměl Jitku usadit jediným pohledem. Navíc nebyl lakomý. Kupoval drahé potraviny. A k Aleně se choval hezky. Od prvních dnů ji oslovoval “maminko”. Prostě ne muž, ale med samotný.
Žili ve třech spokojeně. Alena přišla z práce – v domě čisto, večeře na stole. Jen mladí nikde. Do rána se někde toulali. Ale Alena nezasahovala, jsou mladí, ať žijí, jak chtějí.
Po půl roce však začaly problémy. Dcera chodila stále častěji uplakaná, Karel podrážděný. A Alena opět nezasáhla, nezeptala se proč – což byla chyba. Jednoho večera ji pozvali k rozhovoru. Jitka začala: “Mami, chceme s Karlem žít sami. Potřebujeme byt.” Alena se podivila: “Já vám přece do ničeho nekecám. A peníze na pomoc nemám.” Jitka ji přerušila: “O to přece nejde. Prodej byt a peníze si spravedlivě rozdělíme.”
Alena dlouho váhala, ale dcera neustoupila. Někdy laskavě přemlouvala, jindy hrozila, že svůj podíl prodá. A Alena kapitulovala. Na jednání s kupci jeli mladí… a zmizeli. I s penězi. Alena zůstala bez ničeho. Bezdomovkyně v nejlepších letech.
Pronájem bytu byl z jejího platu nemožný. Rozhodla se tedy hledat práci s ubytováním. I tu našla – jako pečovatelka u staré paní. Její syn byl zámožný. Mohl ji vzít k sobě, ale Božena Dvořáková nechtěla opustit svůj dům. Proto jí našel pomocnici. Stala se jí Alena.
Božena byla náročná. Sama chodila obtížně, ale od Aleny vyžadovala pořádek, na jaký byla za svých mladých let zvyklá. Alena se musela mnohému učit. Třeba péct chleba v peci. Vyvařovat prádlo. Ale všechno se dá zvládnout, zvládla to i ona.
Žily spolu pouhé dva roky. Blízké vztahy nevznikly, ale ani nenávist. Božena zemřela náhle. Ráno se ještě usmívala, k obědu vydechla naposled. Syn vše zařídil. A pak Aleně nabídl: “Vím o vašem osudu. Omlouvám se, musel jsem si ověřit informace. Nabízím vám, abyste si dům koupila za symbolickou částku. Můžete splácet.” Tak se Alena stala majitelkou domu.
Stačila se zabydlet, začít nový život. A jednoho neveselého dne se u ní objevila dcera. A ne sama – s dvěma malými dětmi. Jako by to bylo samozřejmé, hned ve dveřích prohlásila: “Dobrý dům máš. Kde je můj pokoj?”
Alena bez okolků odpověděla: “Tvůj pokoj byl v tom třípokojovém bytě, který jsi s Karlem prodala. Mimochodem, kde je můj podíl? A proč jsi mě teď našla? Aha, už vím. Karel tě opustil, peníze došly?” Jitka uraženě odsekla: “Hned začínáš. Karel byl hráč a podvedl mě jako tebe. Pak jsem byla dvakrát vdaná, ale vždy to dopadlo špatně. Když mě ten poslední vyhodil, napadlo mě – mám přece mámu, ta mě nenechá v nouzi.”
Alena tvrdě prohlásila: “Mýlila ses. Jsi dospělá, navíc matka. Proč bych ti měla pomáhat? Všechno, co jsem mohla dát, jsi už dostala. Jak budeš žít dál, je tvůj problém. Dnes vám dovolím přespat. Zítra odjezd, kam chceš. K prvnímu nebo druhému muži, je mi to jedno.”
Jitka s dětmi zůstala u Aleny dva týdny. Pak se domluvila s nějakou ženou a koupila si za příspěvek chalupu. Tam se přestěhovala. Samozřejmě, Alena to neměla lehké. Přes všechno milovala dceru. A k vnoučatům ji to táhlo. Ale dcera jí nedovolila je vídat. Tak žili. Vedle sebe, a přece daleko od sebe.
Usmíření přišlo, až když Jitku potkalo neštěstí. Její přítel nešťastnou náhodou zapálil dům. Naštěstí Jitka s dětmi nebyla doma. Byly na návštěvě, tam přenocovaly. A když přišly k Aleně, ta je pustila dovnitř. Nakonec – ať se děje, co děje – kromě dcery a vnoučat neměla nikoho. Přišel čas odpustit všechny křivdy. A co přinese budoucnost, to ví jen Bůh…