Dnes jsem si znovu připomněla ten pocit. Seděla jsem v kuchyni a zírala na prstýnek s drobným kamenem, který mi nedávno dal Viktor. “Jen tak,” jak to u něj bývalo zvykem. Kdysi mě takové dárky nadchly, teď jen probouzely tupou bolest v hrudi. Není nic horšího než žít s člověkem, kterého nemiluješ…
Poznali jsme se na univerzitě. Byl “tím správným kamarádem” – spolehlivým, tichým, laskavým. Vždy nablízku, vždy připravený pomoci. Nikdy jsem ho nebrala vážně, dokud se o mě nezačal zajímat víc. Trpělivě, vytrvale. Dokonce jsem se mu smála, když jsem o něm mluvila s kamarádkami.
Ale nevzdal to.
Nakonec jsme začali chodit. Pak se ke mně nastěhoval. Všechno se zdálo přirozené. Jen skutečné city – ty nikdy nepřišly.
Viktor byl spokojený. Vařil mi heřmánkový čaj, myl nádobí, žehlil mé šaty. A mě rozčiloval už jen jeho dech. Připadal mi slabý, nudný, bez páteře.
Kamarádky tvrdily, že mám štěstí – takové muže bych si měla vážit. Ale za mými zády šeptaly: Tereza si to nezaslouží, je příliš chladná.
A on stále trpěl. I když jsem flirtovala s jeho kolegy. I když jsem ho odstrkovala. I když jsem mu jednou řekla: “Nečekej na mě, odjíždím. Už tě nemůžu vystát.”
Stál ve dveřích, bledý, s prázdným pohledem. A neudržel mě.
Za pár týdnů jsem potkala Adama – drzého, charismatického. Seznámili jsme se v baru, kde jsem, pod vlivem alkoholu, tančila na pultě. Jen tiše přisedl a řekl: “Za rok budeš litovat, že jsi opustila člověka, který tě miloval.”
Zasmála jsem se.
S Adamem to bylo jako z filmu: drahé restaurace, noci bez spánku, luxusní dárky. Dokud nezačaly přicházet chladné pohledy, výčitky kvůli mému smíchu, kritika mého oblečení. Pak přišla nevěra. A ani se neomluvil:
“Co jsi čekala? Nic jsem neslíbil.”
Vyšla jsem do deště. Chtěla jsem Viktorovi zavolat. Ale nedokázala jsem to.
Doma jsem vytáhla staré fotky – on a já, šťastní. Drží mě za ramena a já na něj hledím s láskou v očích. Nebo jen předstírám?
O pár dní později jsem zkolabovala. Srdce to nevydrželo. V nemocnici jsem poprvé viděla ve Viktorových očích ne lásku, ale lhostejnost.
“Proč jsi přišel?” zašeptala jsem.
“Nevím. Ze zvyku.”
A odešel. Nechal tu heřmánek – ten, který jsem kdysi milovala víc než růže.
“Proč ses bála být milována?” zeptala se psycholožka.
Vzlykla jsem:
“Protože je to risk. Protože všichni, kdo mě milovali, odešli. Otec zmizel, když mi bylo sedm. Máma řekla: ‘Už nikdy nikomu nevěř.’ Snažila jsem se. Schovávala jsem se za cynismus, za jedovaté poznámky. A Viktor to prolomil…”
Plakala jsem. Potichu, jako bych si konečně dovolila cítit.
“Chceš ho zpátky?”
“Víc než cokoli na světě. Ale on mě už nechce vidět. A chápu proč.”
Utekly dva roky.
Potkala jsem Viktora v kavárně. Seděl u okna, listoval jídelním lístkem, prsty odklepával známý rytmus. Přistoupila jsem.
“Ahoj. Můžu si sednout?”
Přikývl. Mlčel. Díval se pozorně.
“Nechci, abys mi odpustil. Jen jsem chtěla poděkovat. Za to, jaký jsi byl. A omluvit se, že jsem neuměla milovat.”
Vstala jsem a odešla.
Za týden mi napsal: “Zkusme to znovu. Ale pomalu.”
Teď spolu nežijeme. Chodíme na rande, smějeme se, mlčíme. Učíme se znovu důvěřovat.
Na mojí lednici visí magnet s citátem: “Pokud je ti zima, chovej se tepleji.”
A každé naše “pomalu” je krokem k sobě. Krokem tam, kde je zase možné cítit, že tě někdo miluje. A ty – že také dokážeš milovat.