Dneska jsem si znovu uvědomil, jak je rodina někdy náročná. Psala to do deníku, protože musím ty pocity dostat z hlavy.
— Sašo, pamatuješ, že o víkendu přijede tvůj bratr s manželkou? — připomněla mi Tereza, moje žena, zatímco stála u sporáku s hrncem v ruce.
— Pamatuju. Samozřejmě pamatuju, — zabručel jsem, i když jsem na to před chvílí zapomněl. Žilo se mi prostě příliš dobře bez neustálých připomínek o Vojtovi.
Každé léto můj bratr přijel s manželkou k nám do chaty pod Berounem, údajně „na odpočinek“ — jenže odpočívali potom my s Terezou celý zbytek týdne. Přivážel s sebou… ne tolik svou ženu, jako spíš pocit, že jsi na svém vlastním večírku, kde ještě navíc musíš vařit a bavit hosty.
Přijeli o tři hodiny dřív, než jsme se domluvili. Už u branky se ozval jeho hlas:
— To je ale vedro, Sašo! Chata máš skvělou! Pověsím si ponožky tady na opěradlo, ať se vyvětrají.
Sundal si ponožky a pověsil je přímo na zahradní židli. Tereza udělala velké oči. Já si povzdechl.
— Oběd hotov? — hned začal bratr.
— Vždyť jsme teprve posnídali, — odpověděl jsem.
— No nic, my s Janičkou jsme přivezli dobrůtky! Podívej — větrníky, trvanlivost do zítra, ale taky sleva! A meloun — za polovic! Udělej čaj!
Zatímco jsem si myl ruce, on už jedl meloun a mlaskal. Šťáva mu stékala po bradě a utíral si ji rukou. Tereza stála jako opařená.
— Tak my si jdeme odpočinout do našeho pokoje, jako minule, jo? — a bez čekání na odpověď zamířil do ložnice. Do naší ložnice. Do té hostitelské.
Jen jsem se podíval na Terezu.
— Vždyť jsi sám říkal, že má problémy se zády a u nás je dobrá matrace… — zašeptala.
— Sašo, vydržíme, jsou to jen dva dny, — dodala, když viděla můj výraz.
V tu chvíli jsem věděl: to budou dva nejdelší dny mého života.
Večer přijela naše dcera Alena s manželem Jakubem a dětmi. Kluci, Honza a Filip, radostně poskakovali po domě a ukazovali batohy s hračkami a zásobami na vlak — ráno měli odjet do tábora.
Oběd se protáhl do večera: Jakub se hrabal v autě, Vojta s Janou spali, zatímco my všichni čekali. Chvílemi to vypadalo normálně: grilování, smích, děti. Dokud se to nestalo.
— Aleno, neviděla jsi klíče od auta? Já je přece položil tady na stůl… — znepokojeně řekl Jakub a prohledával kapsy. — Bez nich nepojedeme a vlak jede za dvě hodiny.
Nastala panika. Prohledali jsme celý dům, dokonce i ledničku odtáhli. Děti málem plakaly. Jen jeden člověk zůstal klidný: Vojta, který dojídal grilované maso.
— Tady máte vždycky takovou zábavu? — zabručel. — No, dobře, že my s Janou vnoučata nemáme, to bychom zešíleli!
Tereza se zakousla do rtu a Alena ke mně přistoupila s šepotem:
— Tati, můžu zmáčknout tlačítko na klíčích? Pokud jsou někde blízko, pípla by spojka.
Jakub vyšel k autu a my v domě ztuhli. A pak — zvuk. Tenký píp. Někde z gauče. Ne — z křesla. Ne — z Vojtovy brašny.
— Strejdo Vojto, to je vaše taška? — zeptala se Alena.
— Moje, jasně. A co?
— Zní to odtud… Můžu se podívat?
— Ale no tak, holka, jak by se tam mohly dostat? — zachechtal se.
Alena to nevydržela — rozepnula zip a vytáhla klíče. Naše. S bzučákem.
— Kubo! Máme je! Rychle, do auta!
Vyběhli ven. Otočil jsem se k bratrovi:
— Jak se klíče dostaly do tvé tašky?
— No prosím tě, Sašo, já nevím… Asi je Janička spletla, myslela si, že jsou moje, — a podíval se na manželku.
— Přesně tak! Viděla jsem je ležet a myslela, že jsou ztracené, tak jsem je dala k jeho. To je snad důvod k scéně?
Po jejich odjezdu jsme s Terezou seděli na verandě.
— Viděla jsi, jak odjeli? Ani se pořádně nerozloučili…
— Sašo… Vždyť je to tvůj bratr. Vždycky byl takový. Pamatuješ, jak tě jako kluka chránil před tátovým hněvem?
Povzdechl jsem si. Pamatoval. Ale teď byl dospělý muž, který jedl cizí salám, spal v cizí posteli a schovával cizí klíče od auta.
Ráno se probudil brzy, jako obvykle.
— My s Janičkou už jsme posnídali! Dali jsme si tu šunku a sýr, co byl v lednici. To je u vás jako v lázních! Škoda odjíždět…
Když se za jejich autem zavřela branka, Tereza si sedla na schody a řekla:
— Hostům se, Sašo, těšíme dvakrát. Poprvé, když přijdou. A podruhé, když odjedou.
Přikývl jsem. A poprvé za ty dva dny — jsem se usmál.