„Pusťte Honzu!“: Prostě jsem kývla…
„Kam to zase vyrážíš?“ zeptala se klidně Jana, když sledovala, jak si její muž přehazuje čistou košili přes rameno.
„Jen se chci sejít s klukama. Dáme pivo, pokecáme,“ odvětil Denis, aniž by se na ni podíval.
„A se mnou jsi někdy plánoval strávit čas?“ pokusila se usmát, ale vyšel z toho jen hořký úsměv.
„Vždyť ty pořád makáš! Jak jsem mohl vědět, že dneska vyrazíš dřív?“
Otázka zněla logicky. Ale těch logických výmluv už bylo příliš. A Jana byla unavená. Unavená z toho, že všechno chápe, všechno odpouští a všechno platí.
Kdysi si myslela, že našla toho pravého. Denis byl pozorný, skromný, trochu mladší – ale na věku přece nezáleží, když jsou duše blízko. Seznámily je maminky kamarádek, měli svatbu, žili v Janině prostorném bytě. On pracoval… tak nějak. Ale jí to stačilo. Pro oba.
První varování přišlo po roce. Náhodný románek. Pak druhý, třetí. Omluvy, slzy, sliby. A za tím vším – nákupy. Herní konzole, počítač, nový telefon… A teď – auto.
„Janičko, vždyť to bude praktické! Budu tě vozit z práce, vozit dítě do školky…“ snil Denis.
„Nejdřív se zkus objevit doma,“ odsekla. Ale zvyk odpouštět byl silnější.
A pak přišel ten telefonát. V neděli ráno.
„Haló, pusťte Honzu!“ ozval se dívčí hlas.
„Promiňte, kdo volá?“
„My se máme rádi! A vy… vy jenom překážíte!“
Jana mlčela.
„Jste si jistá, že vaše láska je víc než peníze?“ zeptala se nakonec.
„Samozřejmě!“
„Tak to uvidíme.“
„Co tím myslíte?“
„Vezměte si ho. Napořád.“
Položila sluchátko a klidně sbalila jeho věci do kufru.
Za deset minut se Denis vrátil. Zůstal stát ve dveřích a zíral na kufr.
„My… někam jedeme?“
„Ty – ano. Kam chceš.“
„Co tím myslíš?“
„V tom pravém slova smyslu. Rozvádíme se.“
„Kvůli nějaké blbce? Dělal jsem si srandu, Jano! Vždyť jsme chtěli rodinu! Auto!“
„Ano. Teď si to auto koupím sama. Sama si udělám řidičák. A dítě – taky bez tebe, když budu chtít. Díky za motivaci.“
Zkoušel hádat. Přemlouvat. Manipulovat. Ale Jana zůstala klidná.
O rok později vystoupila ze svého nového auta na parkovišti obchodního centra. Řidičák, sebevědomý pohled, lehký úsměv. A nové šaty, které měl tak rád její současný muž – dospělý, spolehlivý, bez nároků.
Když zahlédla Denise v dálce, na chvíli se zadívala.
„Koupila sis tu? Ale… já chtěl černou.“
„Já chtěla červenou. A koupila jsem si ji.“
Odešla, nechala ho stát ve stínu. Beze slov. Beze lítosti. Bez něj.