Moje kamarádka Jana neskutečně vaří. Božsky, úžasně, z cukety a brambory dokáže vykouzlit něco, něco…! A pečení! A to zlatavé maso všech druhů!
Ale to není ten hlavní příběh.
Jana má nadváhu. Docela velkou, ale je opravdu krásná, hebká jako červené jablíčko, čilá, bez dušnosti, bez tlaku. Jana má manžela, se kterým žije už patnáct let. Celých těch patnáct let ji její muž Petr s rozkoší a jiskrou za tu nadváhu shazuje. Velice vynalézavě, s nápaditostí. Před přáteli. Před cizími lidmi. Vymýšlí jakoby něžné přezdívky – moje kravičko. Můj hrošíku. Au, stoupla si mi na nohu, mám přelom celého Petra.
Chválí známé fit ženy a prostě všechny, komu se poštěstilo s genetikou. I mně několikrát padl podobný pochybný kompliment, a úplně zbytečně jsem se Jana zastávala, vykládala jsem o metabolismu, dědičnosti – k ničemu.
Jana vždycky výborně držela tvář, dokonce se na ty vtípky usmívala. I sama občas žertovala o svých křivkách. Po narození dcery se situace zhoršila, dcera zdědila její postavu „jablíčko“ a Petr se s blížící se pubertou přeorientoval na ni: „Kam pořád cpáš tolik jídla, budeš jako máti, podívej se na sebe, copak nechceš být hezká, a ne jako to beztvaré býložravé stvoření?“
A tehdy se Jana najednou probrala. Promluvila si s manželem jednou, podruhé, potřetí, že to nejde, ale všechno samozřejmě marné. A před rokem najednou došlo k výbuchu. Nebyla jsem u toho, vyprávěli mi. Když Petr opět v partě začal cvičit ostrovtip na účet manželčiny postavy, ona najednou řekla: „Petře, víš co? Už mě to sere. Když se ti nelíbí moje postava – nenechávám tě, jdi si najdi nějakou štíhlou, já už mám dost.“
Zavolala si taxík a odjela domů. Petr pokračoval v řečech a vtipkování, za manželkou se nijak nehnal. Kam prý zmůže. Zanaříká a uklidní se. Stejně ví, že vypadá jako přezrálé rajče. Dokonce i kamarádi se mu snažili vysvětlit, že nemá pravdu a že Jana vypadá skvěle, ale samozřejmě všechno marné.
Doma Jany nebylo. Ani dcery. Ukázalo se, že si sbalily věci a odjely k Janiným rodičům, mají dům v jiné čtvrti. Do školy to není úplně pohodlné, ale co už. Druhá rána přišla, když Jana podala žádost o rozvod. Petr nemohl uvěřit: „Co, kvůli mým vtipům? To snad ne! Určitě má milence! I když ne, komu by se taková tlustá hodila…“
Asi už tušíte. Milenec nebyl, Janě to prostě došlo. Pracuje na dobré pozici ve velké firmě, má velmi slušný plat, rodičPomohli jí – a tak si s dcerou koupila hezký byt v nové čtvrti, aniž by musela čekat na rozdělení společného majetku.