Kulinářský ráj u Apoleny
Když jsme s Jakubem vstoupili do bytu Apoleny, hned mě obklopila vůně, od které málem vypadly všechny myšlenky z hlavy. Vonělo tu čerstvě pečeným masem, teplým pečivem a kořením, které jako by tančilo ve vzduchu. Zastavila jsem se ve dveřích, zavřela oči a zhluboka se nadechla – byl to pach domova, svátku a tak trochu kouzla. A když jsem pohlédla na stůl, úplně mi zatajil dech. Stála na něm jídla, jaká by mohla viset v muzeu gastronomie. Upřímně, nevěděla jsem, jestli se mám kochat, nebo rovnou popadnout talíř.
Apolena, moje dlouholetá kamarádka, byla vždycky kuchařská čarodějka, ale tentokrát překonala i sebe samu. Přišli jsme s Jakubem na večeři – pozvala nás „jen tak“, bez důvodu, abychom si poklábosili a užili večer. Čekala jsem něco obyčejného: salát, možná pečené kuře, čaj s sušenkami. Místo toho se před námi rozprostřela hostina hodná králů. Stůl se prohýbal pod vepřovou pečení s bylinkovou krustou, bramborami pečenými s rozmarýnem, zeleninou uspořádanou jako obraz a koláčem se zlatavou kůrkou, z něhož voněla jablka a skořice. A tři různé omáčky v malých omáčnících – každá lepší než druhá.
„Apoleno, to si snad otevíráš restauraci?“ vyhrkla jsem a nemohla odtrhnout oči od té nádhery. Jen se zasmála a mávla rukou: „Ale, Lucie, chtěla jsem vás trochu rozmazlit. Posaďte se, hned ochutnáme!“ Jakub, můj muž, který obvykle moc nemluví, už sahál po vidličce, ale zastavila jsem ho: „Počkej, nejdřív to vyfotím, tohle musí být na sociálních sítích!“ Apolena zavrtěla hlavou, ale bylo jasné, že jí to lichotí. Vždycky taková je – vaří s láskou, a pak tvrdí, že to nic není.
Začali jsme jíst a byl to pravý hodokvas. Maso se rozplývalo na jazyku, s jemnou stopou česneku a něčeho, co jsem ani nepoznala. „Apoleno, co je to za kouzlo?“ zeptala jsem se. Usmála se: „Tajná přísada je láska!“ Samozřejmě jsem se zasmála, ale vlastně jsem jí věřila. Jak jinak vysvětlit, že i obyčejný rajčatovo-okurkový salát se v jejích rukou proměnil v umělecké dílo? Jakub, který většinou jí mlčky, najednou prohlásil: „Kdybys takhle vařila každý den, přestěhuju se k tobě.“ Všichni jsme se rozesmáli, ale všimla jsem si, jak pokukuje po přídavku.
Mezi jídlem Apolena vyprávěla, jak všechno připravovala. Strávila celý den v kuchyni a některé recepty zdědila po babičce. „Tenhle koláč,“ řekla, „babička pekla na všechny svátky. Já jen přidala vanilku a trochu víc skořice.“ Poslouchala jsem a myslela si: kde bere tolik trpělivosti? Já sotva vydržím v kuchyni hodinu. Moje nejlepší jídlo jsou špagety se sýrem, a to jen když je sýr už nastrouhaný. A tady – celá symfonie chutí, všechno s takovou láskou, až jsem měla chuť ji obejmout.
Nejúžasnější ale byla atmosféra, kterou vytvořila. Nejen jídlo, ale celý její byt dýchal teplem. Na stole stála malá váza s květinami, svíčky vrhaly teplé světlo a z reproduktorů zněl jemně jazz. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem se necítila tak uvolněně. Dokonce i Jakub, který po večeři obvykle kouká do telefonu, si povídal a vyprávěl historky z mládí. Apolena dokázala proměnit obyčejný večer ve svátek.
Mezi druhým kouskem koláče a šálkem bylinného čaje jsem se zeptala: „Apoleno, jak to všechno stíháš? Práce, domácnost, a ještě takové hostiny!“ Zamyslela se a řekla: „Víš, Lucie, pro mě je vaření jako meditace. Zapnu hudbu, krájím zeleninu, míchám těsto – a všechny starosti zmizí. A když vidím, jak vám chutná, vím, že to má smysl.“ Dívala jsem se na ni a přála si mít alespoň trochu jejího talentu. Třeba bych pak taky uměla péct, a ne jen objednávat pizzu.
Když jsme odcházeli, strčila nám do ruky krabičku se zbytkem koláče a masa. „Vezměte si to,“ řekla. Zdráhala jsem se, ale trvala na svém: „Lucie, neodmlouvej, vařila jsem pro vás.“ Vyšli jsme ven a najednou mi došlo, že ten večer nebyl jen o jídle. Byl o přátelství, o pohodě, o umění dávat. Apolena mi připomněla, jak je důležité občas zpomalit, sejít se a užít si okamžik.
Teď přemýšlím, že bych ji měla pozvat k nám. Jen mě děsí představa, co jí naservíruju. Moje těstoviny se její úrovni ani nepřiblíží. Co kdybych objednala sushi a předstírala, že jsem vařila? Ale ne, jen žertuji. Asi poprosím o pár receptů a pokusím se překvapit. A když to nevyjde, řeknu: „Apoleno, ty jsi královna kuchyně, já se teprve učím.“ A vím, že se jen zasměje a řekne, že hlavní je, kdo u stolu sedí. A v tom je celá ona.