Dnes jsem si konečně našla chvíli, abych napsala, jak se cítím. Můj manžel odletěl k moři hned po mém porodu. Zůstala jsem sama — s bolestí, únavou a miminkem v náručí.
S Honzou jsme mladý pár. Vzali jsme se před rokem, pod vlivem prvních citů, naivních snů a naprosté jistoty, že všechno zvládneme. Mně bylo teprve devatenáct, jemu jednadvacet. Žili jsme, jak se dalo — v pronajatém bytě v Brně, šetřili jsme na kočárek a dupačky, počítali dny do porodu a věřili, že dítě nás ještě víc sblíží, stmelí a posílí. Ale dopadlo to jinak.
Před týdnem jsem porodila. Malý, svraštělý, teplý uzlíček, který mi okamžitě zaplnil život bezesnými nocemi, obavami, umělým mlékem a dětským pláčem. Vrátila jsem se domů se synem v náručí, všechno mě bolelo, nemohla jsem pořádně sedět, nohy se podlamovaly, tělo se třáslo. A druhý den mi manžel klidně oznámil:
„Zítra odlétám do Turecka.“
Nejdřív jsem mu nerozuměla. Podívala jsem se na něj a zeptala se:
„Kam odlétáš?“
„No, nějaká last minute nabídka, Vojta ze práce ji sehnal. Za pár korun, skoro zadarmo. Musím toho využít. Celý rok jsem makal jak kůň, potřebuju aspoň trochu slunce. Vy s mimčem stejně budete jen spát a jíst, zvládneš to beze mě.“
Řekl to tak samozřejmě, jako by šlo o výlet do obchodu. A já tam stála, kolébala dítě, v poporodním prádle a s očima plnými beznaděje. Ani jsem nestačila pochopit, že už má všechno rozhodnuté. Nezeptal se, neporadil se, prostě mě postavil před hotovou věc.
„A co my?“ zeptala jsem se tehdy.
„No vždyť vy stejně jen spíte a jíte. Budu tam týden. Odpočinu si a vrátím se. Neboj, zvládneš to.“
Ta slova pálila. Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že to nezvládám. Že každou vteřinu bojuji se strachem — co když nedýchá, co když má horečku, co když dělám něco špatně. Že se bojím probouzet do ticha a bojím se usnout, protože nemám sílu, ale ani spánek. Že bych potřebovala, aby mi někdo podal sklenici vody. Zeptal se: „Jak se máš?“ Objal mě.
A on odletěl. Posílal fotky z pláže: támhle leží na lehátku s koktejlem, támhle je moře, támhle palmy. Ani slovo o synovi. Ani jedna otázka: jak se máš, co potřebuješ?
Plakala jsem. Potichu, abych neprobudila dítě. Máma mi řekla:
„Raduj se, že je tam. Můj v tvých letech chlastal, až upadal. Lepší, ať je u moře, než aby se tu opíjel.“
Kamarádka mě utěšovala po svém:
„Ty jsi aspoň nešla z porodnice sama. Mě nikdo nevyzvedl. Jela jsem domů sama, s taškami a miminem. Ty na tom ještě nejsi špatně.“
Ale já se necítila líp. Necítila jsem se šťastná. Cítila jsem se zrazená. Nepotřebovala jsem dovolenou, ani fotky od moře. Potřebovala jsem jeho rameno. Jeho ruku. Jeho účast.
A možná mu to jednou odpustím. Ale jestli zapomenu? To asi ne. Protože v tu nejzranitelnější, nejtěžší a nejděsivější chvíli mého života jsem zůstala sama. A on si to vybral.