Dneska si potřebuju postěžovat. Babička: přijde, pohraje si s dítětem, odejde. Já: vařím, uklízím, bavím hosty.
Už jsem na pokraji sil. Každý víkend je nekonečný maraton, kdy musím být dokonalá hospodyně, matka a společnice. A to všechno kvůli návštěvám tchýně, která si říká „milující babička“. Přijde, pohazuje si s vnukem, a já mezitím musím chystat jídlo, uklízet a usmívat se, jako bych neměla nic lepšího na práci. Tohle není jen můj příběh – podobných je plný internet, a vždycky to vyvolá bouři emocí. Lidé diskutují, hájí se, a já si říkám… copak někdo doopravdy chce takovou „pomoc“ o víkendech?
Náš syn má jen jednu babičku – tchýni, Jitku Novákovou. Je klasická babička z malého městečka u Brna. Kdysi hrála v místním ochotnickém divadle a miluje být středem pozornosti. Pořád dokola omílá, jak moc miluje našeho syna, jak po něm skáče, jak je připravená pomáhat. Ale její „pomoc“ jsou jen návštěvy, které připomínají spíš divadelní představení.
Jitka šla do důchodu předčasně a teď se nudí. Bydlí sama, dny se jí vlečou, a náš dům se pro ni stal zábavou. Ne, nepřijde, aby mi pohlídala syna nebo abych si oddechla. Přijde „na návštěvu“. A já jí nemůžu odmítnout, že ne? Vždyť nic špatného nedělá. Má právo vidět vnuka. Vždycky mu přinese nějakou hračku, chvíli ho pochová, občas s kočárkem zajde na dvacet minut před dům – a to je celá její „pomoc“. Sousedky nadšeně povídají: „To je úžasná babička, pořád k vnukovi chodí!“ Ale nikdo nevidí, co se děje za zavřenými dveřmi.
Já takové „hosty“ a takovou „pomoc“ nechci, i když je zadarmo. Tchýně se objevuje každý víkend, když je doma můj manžel, Honza. Líbí se jí, když je celá rodina pohromadě, aby mohla zářit. Občas s sebou táhne tchána, Jaroslava, ale ten většinou odmítá – má své koníčky, svůj život, a se ženou dokonce spí v jiných pokojích.
A teď si představte: jsem mladá máma, synovi není ani rok. Vzteká se, rostou mu zuby, bolí ho bříško, v noci nespím. Ale musím „využít“ pomoc babičky, protože už jede. To znamená úklid, vaření, prostřený stůl a nekonečné řeči. Zkoušela jsem hodit uklízení na Honzu, ale jen zabručel: „Celý týden makám, nech mě odpočívat!“ A tak běhám mezi kuchyní, dítětem a tchýní, která sedí ve svém oblíbeném křesle a ňučí na vnuka.
Jitka přijde, pohoupá dítě, vypije kafe, a já se honím jako myš v zásypu. Vařím oběd, prostírám, uklízím rozlitý čaj a rozmazanou kaši. Musím být přátelská, udržovat konverzaci, usmívat se, zatímco vypráví historky z divadla. A pak, až ji to přestane bavit, prostě vstane a odejde. Někdy to jsou tři hodiny, jindy jen půl hodiny. Odchází s pocitem dobře odvedené práce, zatímco já padám únavou nad hromadou nádobí a hraček rozházených po celém obýváku.
Chápu babičky, které si berou vnoučata k sobě na víkend. To je pomoc. Ale moje situace? Moje situace je divadlo, kde hraju roli kuchařky, uklízečky a baviče v jednom. Snažila jsem se promluvit si s manželem, ale jen pokrčil rameny: „No tak, je to máma, nemůžeme ji přece nevyhodit, ne?“ Radí mi, ať nevařím, neuklízím – ale jak to udělat, když už stojí ve dveřích? Cítím se jako sobec, jako bych byla nevděčná a líná. Ale je toho ode mě opravdu tolik? Jen chci mít klid ve vlastním domě.
Tohle je můj křik do tmy. Nevím, jak najít rovnováhu, jak vysvětlit, že tahle „pomoc“ jen vysává energii. Možná opravdu chci víc, než je slušné. Ale pokaždé, když vidím tchýni odcházet a za sebou nechat jen chaos, toužím po víkendu, kdy budu jen máma, a ne služka. Dneska jsem si aspoň odlehčil.