Takže, tady to máme. Jeli jsme na návštěvu k tchyni. No jo.
Bydlela v malé vesnici, v maličkém domku na samém kraji, a za ním…
Za ním už byl jen les, řeka, rybník a rybaření. Čerstvý vzduch, ptáci, houbaření a sběr borůvek. Ráj pro mé dvě německé ovčáky. Které, mimochodem, pořídila manželka přes všechny mé protesty a vysvětlování. Prostě nemůžeš mít dvě takhle velké psy v třípokojovém bytě v pátém patře.
Zkrátka a dobře, postavili mě před hotovou věc a slíbili mi…
A ten slib zněl: „Péči o psy poneseme já a dcera.“
No jo.
Uvěřili byste tomu?
Já ne, a měl jsem pravdu. Venčil jsem je já, staral se o ně taky já.
Tak to prostě bylo.
A proto mi každý výjezd na venkov – tedy návštěva u tchyně – připadal jako dovolená. Což se, jak jinak, změnilo v nekonečnou práci kolem domu, opravy a péči o obrovskou zahradu. A když jsem pak padal únavou, o rybaření a houbách jsem si mohl nechat jen zdát.
Jediní, komu se tu dařilo, byli naši ovčáci. Svoboda. Běhali, kde chtěli, jak dlouho chtěli, a dělali, co se jim zachtělo.
A já jim tiše záviděl.
Jenže druhý den přivedli domů…
Kocoura.
Pěkně starého, černobílého, špinavého, blechami obdařeného…
Ovčáci stáli v chodbě a žadonivě kvíleli. Kocour před nimi seděl s výrazem kajícníka. Tchyně, manželka a dcera – které se, mimochodem, s prací na zahradě ani v domě moc nenamáhaly (to byl můj úděl) – začaly vyvádět. Dojímání, vzlyky, mávání rukama a obdiv nad ušlechtilostí našich psů.
Kocour byl přijat s otevřenou náručí. Vykoupán, usušen, nakrmen, hýčkán a zahrnut polibky. Pak si lehl do mého křesla.
Pro mě zbyla jen stolička.
Pojmenovali ho – Ubohý kočík.
Jenže já v jeho pohledu a chování jasně viděl, že Ubohý kočík byl ve skutečnosti Hříšná morda.
Celé dva týdny, co jsem trávil „trest“ na tchynině statku, se choval jako nebeský anděl. Hrál si se ženami i psy a získal si jejich náklonnost, respekt i lásku.
Doufal jsem, že ho tam aspoň necháme, ale…
Po bitvě, kterou vyhrála dcera, mu tchyně zabalila dobroty, políbila ho na čumák, a kočík odjel s námi domů.
No, a doma ukázal, co v něm je. Jako první dal jasně najevo dvěma statným psům, kdo je tady pánem. Z tohoto střetu vyšli ovčáci s rozdrásanými čenichy a hlubokým pochopením tragédie své fatální chyby.
Manželka a dcera Ubohého kočíka zbožňovaly. Kočky umějí najít cestu k ženskému srdci – narozdíl ode mě.
A tak jsem teď venčil dva ovčáky na vodítku a Ubohého kočíka, který se procházel volně. Jediná výhoda byla, že psi šli jako po nitce – vzorně vedle mě. Podívat se na hrdě kráčejícího kočku se vztyčeným ocasem si netroufli. Dívali se buď před sebe, nebo doprava.
A sousedé se nestačili divit:
„Jak jste ty pejsky tak vycvičili? To je paráda! Kráčejí v řadě!“
Já se jen trpce usmál. Ubohý kočík by vycvičil kohokoli.
Obvykle si lehl doprostřed trávníku, a my s psy chodili kolem něj. Kočík na nás shlížel pohledem přísného šéfa. Psi na mě žadonili o pomoc.
Pak se na scéně objevili dva pitbulové. Mimochodem, zakázané plemeno. Jejich majitel, který se sem nedávno přistěhoval, je vodil bez náhubku a vodítka, zřejmě aby ukázal, kdo je tady pánem.
Nejdřív vyhnali všechny místní kočky a poslaly k veterináři každého psa, který se s nimi chtěl utkat.
Když jsme vyšli ven, užívali si prázdný dvůr, protože všichni ostatní už utekli. Jakmile uviděli mé ovčáky v řadě a Ubohého kočíka, rozhodli se potichu připlížit a zaútočit. Jejich majitel dokonce začal vše natáčet na telefon.
Pitbulové se vyřítili z křoví a vrhli se na nás. První obětí měli být psi – doufali, že utéct nemohou, protože jsou na vodítku. Mě a kočku si nechali „na zub“. Špatně odhadli situaci.
Psi, když uviděli řítící se monstry, trhli vodítky tak prudce, že jsem upadl na zem. Zavřel jsem oči a představoval si ten hrůzný konec. Už jsem chtěl vyskočit, křičet, mávat rukama a aspoň předvést nějakou statečnost.
Ale z nás všech bojovnost projevil jen Ubohý kočík. Z lenošivého pozorovatele se v mžiku stal zuřivý démon. Zvuk, který vydal, když skočil prvnímu pitbulovi do obličeje, by přehlušil hasičský poplach.
Během pár vteřin byl první pitbul s rozdrásanou tlamou. Druhý se nejdřív sešpulil, pak – když uviděl, jak rychle a neúprosně se blíží pomsta – vzal nohy na ramena s ustrašeným kňučením ke svému pánovi.
Ten to celé natáčel. Nechtěl svým očím věřit. A ano… Bylo to živé vysílání.
Od té doby pitbulové chodí jen na vodítku a v náhubku. Ale pouze v době, kdy já nevenčím Ubohého kočíka a své ovčáky. Protože jakmile nás potkají, schoulí se se svěšenými ocasy za svého pána a počůrají se strachy. Aby se vyhnuli této ostudě, venčí je teď jen brzy ráno nebo v noci.
Ovčáci teď svého zachránce olizují a neodváží se s ním hádat. A upřímně – i já chápu, že nebýt jeho…
Takže můj vztah k Ubohému kočíkovi se hodně změnil. Když manželka s dcerou nejsou doma, přinesu dvě piva a pár solených rybiček.
Pivo vypiju sám, ale rybičky poctivě rozdělím se svým ochráncem.
Psi jen tiše sedí a koukají. Nemají nám co říct. Protože psi jsou chytrá stvoření.
Občas ke mně kočík přijde a já ho pohladím. Ale v jeho očích vidím něco, co nelze nazvat „Ubohý kočíAle stejně vím, že až příště pojedeme k tchyni, moji psi mi přivedou něco ještě horšího.